VIII_KULTURA_rs

blízkosti smrti podřizuje. Ba co víc, tím, že uctívá mrtvé,

uznává své závazky vůči nim a považuje je za součást

společenství (byť součást, jež se „proměnila"), nabývá

kmen identity a jistoty vlastního zachování napříč gene­

racemi. Kult předků je vcelku nejjistějším důvodem

k obětování a „připravenosti zemřít", na nichž závisí bu-

2

Arnold von Gennep: Les Rites de passage, Paříž 1909.

18

doucnost celého společenství. Ruku v ruce s ním jde pé­

če o potomky a potomky potomků, kteří přicházejí na

svět coby posvátné pouto se zesnulými. Znesvěcení hro­

bu je z tohoto důvodu výsostným příkladem svatokráde-

že, stejně jako každý další srovnatelný projev neúcly

k mrtvým. Ze svatokrádežného přístupu k mrtvým pra­

mení i další bezbožné skutky - a v bezbožných dobách

(jako je ta naše) se neúcta k předkům stává opakujícím

se motivem veřejného života. To je třeba si pamatovat,

když přemýšlíme o současných „kulturních válkách".

Pohřební obřad je hojivou mastí na ránu, způsobe­

nou smrtí, neboť sjednocuje kmen kolem jeho nejzá­

kladnější zkušenosti - zkušenosti sounáležitosti. Mrtvý

člověk ze společenství neodchází, naopak se stává jeho

trvalou, byť neviditelnou součástí. To samozřejmě ne­

znamená, že by členové kmene měli popírat smrt nebo

nutně věřit v nesmrtelnost; smysl pohřebního obřadu se

pohybuje na symbolické úrovni a nevyžaduje takovéto

hlubokomyslné výklady. Také nám ukazuje přírodní ko­

řeny posvátného. Posvátné jsou ty věci, v nichž přebývá

duch společenství, a v nichž je v sázce náš osud, stejně

jako je v sázce například v sexuálních vztazích, ve vzta­

zích k dětem a rodičům, v rituálech sounáležitosti a ini­

ciace, jejichž prostřednictvím se vytváří první osoba

množeného čísla - „my". Novověká sexuální revoluce

zbavila pohlavní styk jeho tajuplnosti. Sex byl vyňat z ří­

še posvátného, stal se „mou" záležitostí, do níž „nám"

už nic není. Jak se ukáže v následujících úvahách, stalo

se toto odsvěcení procesu reprodukce jedním z nejdůle­

žitějších momentů moderní kultury.

Netřeba říkat, že sdílená kultura společnost stmeluje.

Činí tak jedinečným způsobem. Jednoty velkého spole­

čenství lze dosáhnout terorem, tím, že se lidé ocitnou tvá­

ří v tvář společnému nebezpečí nebo „vnitřnímu nepříte­

li", nejrůznějším pohráváním si s výhrůžkou smrtí, jak to

19

dělají moderní diktátoři. Sdílená kultura je mnohem mír­

nější metoda, která spojuje současné členy společenství

tím, že je zasvětí minulosti a budoucnosti společenství.

Smrt není terorem, nýbrž laskavým katalyzátorem spole­

čenského řádu, přechodem, jenž zajišťuje, že se nakonec

všichni připojíme ke společenství našich předků, přecho­