VIII_KULTURA_rs

snad jde v tomto procesu ještě o jiný typ vědění? Zde je

odpověď na tyto otázky:

Vědění je tří různých druhů: vědění že, vědění jak

a vědění co. Vím, že uran je radioaktivní; vím, jak se

jezdí na kole; a občas vím, co dělat, co říct nebo co cítit.

První typ vědění představuje informace (a jeho syste­

matickou podobou je věda), druhý typ představuje do­

vednost a třetí ctnost. V opačném pořadí odpovídají

třem hybatelům rozumového života: účelům, prostřed­

kům a faktům. Aristoteles tvrdil, že k tomu, abychom

27

věděli, co máme činit, je třeba správného usuzování

(orthos logos), zároveň však také správného cítění.

Ctnostný člověk „ví, co má cítit", to znamená cítit to, co

daná situace vyžaduje, prožívat správný cil na základě

správného podnětu, při správné příležitosti a ve správ­

né míře. Takovouto znalost si klade za cíl mravní vzdě­

lávání; jde tedy o vzdělávání pocitů. Ctnost řeckého

hrdiny odpovídá jeho citové jistotě, a tato jistota je da­

rem kultury a vyššího nazírání, které kultura umožňu­

je. Kultura zasazuje jedince do kontextu skupiny, po­

skytuje mu rituální výrazivo a cestu ke kolektivnímu

vyjádření, v myšlenkách ho spojuje s nenarozenými

a mrtvými, prostupuje jeho uvažování ideami posvát-

nosti a svatokrádeže, a tím vším hrdinovi umožňuje

jisté a upřímné vyjádření citů, jehož si společenský ži­

vot žádá. Sdílená kultura mu říká, jak a co má cítit,

a tím pozvedá jeho život do etické sféry, kde pak všech­

ny jeho činy prostoupí myšlenka na následný soud.

Cosi podobného bylo vyřčeno i o vysoké kultuře. Zač-

neme-li se zabývat tím, co Matthew Arnold nazval „tím

nejlepším, co bylo vymyšleno a řečeno", rozšíříme si

náš repertoár emocí. V elegii nad smrtí Wordswortha

Arnold napsal: „Kdo, ach, kdo nás nyní přiměje cítit?"4

Jak Arnold věděl, pocit neexistuje v sobě a ze sebe, v ja­

kémsi subjektivním prostředí, jak si mnohdy namlou­

váme a sami sebe přesvědčujeme o pravém opaku: že

jsme samými vzory citlivosti, které však jakási náhoda

připravila o prostředky, jimiž by ji projevili. Pocit exis­

tuje jen tehdy, najde-li si objektivní podobu ve slovech,

v gestech, plánech a úmyslech. Pocit v sobě nese obraz

světa a postoj k němu. Zakládá se na porozumění. Bás-

4

Eliot tuto větu právem kritizuje (The Use ofPoetry and the Use ofCrtti-

cism, 2. vydání, Londýn 1964, strana 107), s Arnoldovými myšlenkami
však jinak souhlasí.

28

nik, který způsobí, že na okamžik podlehneme síle jeho

pocitů, a tak je znovu stvoříme sami v sobě, dokáže

otevřít cesty výrazu a rozproudit nám krev v žilách.

Kritička Eva Brannová napsala o románech Jane Au-

stenové: „Proměňují rozháranou duši a vštěpují úctu

k utajenému srdci. Užívají příkladů správného a nezka-