VIII_KULTURA_rs

ly". Text v sobě nese univerzálnost myšlení, osvobozuje

se ze zajetí místa a času a obrací se na všechny, kdo

umějí číst nebo alespoň slyší. Místní svatyně samozřej­

mě může být posvátná, avšak pouze jako příklad božího

navštívení. Základním zdrojem posvátnosti se stává vše­

obecně platný obřad, jenž může být proveden na kte­

rémkoliv z posvěcených míst. Nejvyšší posvátnost však

nemají místa, nýbrž časy - hodiny modliteb, jak je tomu

v muslimské víře, náboženské svátky a dny povinností

u křesťanů a židů. Obřady jsou prodchnuty myšlenkami,

jejich slova jsou posvátná a neměnná, změnit je může

jen nejvyšší církevní autorita, která byla zplnomocněna,

aby hovořila za samotného boha. Proto také všechny vý­

znamné liturgie promlouvají některým ze starobylých

jazyků nebo alespoň ve starých jazykových obratech.

Uprostřed vší změny musí zůstat neměnné, jako hlas bo­

ží. Tak se z vyznání stává církev a sounáležitost s jistým

společenstvím se z bratrství, kmene a místního spolku

proměňuje ve „společenství věrných".

Smysl bohoslužby, jímž je přislíbené vykoupení

z prvotního hříchu osamění, se nenaplňuje okamžitě,

přesto ho však nemůžeme oddělovat od jeho liturgic­

kých prostředků. Prostředky a cíl jsou neoddělitelné.

A v liturgii stejně jako v umění jsou obdobně neodděli­

telné myšlenka a zkušenost. Pro věřícího jsou změny

v liturgii velmi významné, neboť jsou zároveň změnami

v zakoušení Boha. Proto tedy dohady, zda se má použí­

vat Sbírka společných modliteb či Tridentská mše, ne­

jsou jen spory o „pouhou formu". Tvrdit, že obřad je jen

otázkou formy, znamená vlastně navrhovat oddělení

formy a obsahu, které pak má za následek smrt (smrt

zavržením) pravé sdílené kultury.

32

Lidé osvícenství si často utahují ze sporů kolem litur­

gie a tvrdí, že naprosto nechápou touhu po starých slo­

vech, leda snad z „estetických důvodů". Mají pravdu,

neboť mezi estetickým zájmem a bohoslužbou vskutku

panuje jistá podobnost. Na druhou stranu se ale mýlí,

když se domnívají, že jde o podobnost čistě náhodnou.

Pseudoestetické zabrání se do svatých slov a gest je ne­

dílnou součástí procesu vykoupení. Účastí na obřadu

provádí věřící změnu svého duchovního postoje. Obřad

pak není až tak prostředkem k dosažení toho cíle, jako

spíše jeho vzorem. Věřící se při obřadu setkává s Bo­

hem, a tím, že stojí v božím pohledu, je očištěn.

Žárlivost na liturgii je tatáž, jakou žárlí Bůh na mod­

ly. Posvátná slova nejsou jen pouhými zvuky lidského

hlasu, jsou slovy božstva, a jako v koránu nebo v bibli

jsou nám diktována z transcendentální říše. Každý text,

jenž je věčný, nezměnitelný a jenž je výrazem neměnné

boží vůle, si žádá komentáře. S postupem času se proto