VIII_KULTURA_rs

souzení. Musíme být plně lidmi, přitom však dýchat

vzduch andělů, být zároveň přirození i nadpřirození.

Společenství, které přežilo své bohy, má celkem tři mož­

nosti. Může si k etickému životu najít světskou cestu.

Nebo může vyšší emoce předstírat a ve skutečnosti žít

bez nich. Nebo může přestat předstírat, a tak upadnout,

jak to nazval Burke, „do prachu a prášku individualis­

mu". Možnosti jsou to dost nepříjemné a zbytek knihy

obhajuje první z nich - cestu vysoké kultury, která nám

říká, abychom žili tak, jako by naše životy měly věčný

význam. Nejprve se ale musíme vrátit k Elpenorovi.

V moderních podmínkách není snadné pociťovat

smutek; každý člověk má důvod se mu vyhýbat a může

se mu pokusit vyhnout i v přítomnosti jeho příslušného

předmětu, jímž je smrt někoho milovaného. Do našich

životů vstupuje jakási zaneprázdňující úzkost, která za­

držuje emoce (zajímá nás jedině, abychom co nejrych­

leji odklidili všechny pozůstatky), a otupělost, která od­

mítá věřit. Nezapomenutelnými slovy tuto zkušenost

popsala Emily Dickinsonová:

Tak pravila a zapomněla;

jako rákos se pak ladně

nad hladinu naklonila,

a smrt si pro ni přišla zrádně.

Tak jsme spletli její vlas,

hlavu zdvihli, ať zpříma hledí,

však dostihl nás hrozný čas,

kdy víra nezná odpovědí. *

* Přeložila K. C.

26

Pro člověka je důležité na smrt reagovat, něco cítit,

přitom však nemáme žádný precedens, protože každá

smrt je jedinečná, ztrácíme tohoto jedince, tento hodno­

tící pohled. Onen nárok na cit je kladen na mne, tady,

teď; nelze jej oddělovat od imperativů mého individuál­

ního života a současné situace. Ať se kolem sebe rozhlí­

žím, jak chci, nikde nenacházím pomoc ani příklad, ne­

nacházím žádný repertoár, ze kterého bych mohl těžit

a jímž bych si získal jinak samozřejmý soucit mého sku­

tečného či pomyslného kmene. Hluboký cit si žádá nevi­

ditelného sboru - druhých, kteří by ho podpořili; když

žádný sbor nenacházíme, utíkáme se do samoty a němé­

ho odmítání. Začneme ztrácet důvěru v nazírání, které

činí lidský život středobodem vesmírného dramatu. Naše

city k nám pak přicházejí jakoby zvenku, nejeví žádné

známky já, úmyslu, závazku či odpovědnosti. Přemůže

nás „hrozný čas": čas života, který prchá před soudem.

Zde nacházíme důležitou paralelu mezi sdílenou

kulturou a kulturou vysokou. Už od doby osvícenství se

filosofové zabývají významem vysoké kultury (to samo­

zřejmě neznamená, že by ji nutně nazývali tímto termí­

nem): co přesně se lo vlastně učíme, studuj eme-li vý­

tvarné umění, literaturu, dějiny a hudbu? Že bychom se

prostě jen učili nazpaměť data a události, verše a tech­

niky, že bychom hromadili teoretické vědění? Nebo