PSK otázky

Zvláštnosti péče o staré a dlouhodobě nemocné

Stárnutí:

je specifický, nezvratný a neopakovatelný biologický proces, univerzální pro celou přírodu. Říkáme mu život. Konečnou etapou procesu stárnutí je stáří. Dnes se ve většině zemí přijímá 15 letá periodizace lidského věku, jak ji navrhla Světová zdravotnická organizace.

Podle ní se stáří člení na toto období:

• 60 – 70 let rané stáří = presenium

• 70 – 89 let vlastní stáří = senium

• 90 a více let dlouhověkost

Projevy stárnutí:

Proces stárnutí jako fyziologický jev charakterizující některé změny probíhající v organismu. Růst organismu se zastavuje a omezuje se pouze na výměnu buněk a tkání a tkání (hojení ran, zlomenin). Převládá involuce, atrofie, úbytek tkání postihuje všechny orgány. Zmenšuje se výška a ochabuje držení těla. V důsledku úbytku svaloviny a podkožního tuku se snižuje hmotnost. Kosti se zmenšují a ztenčují. Kůže je neelastická, suchá, vrásčitá. Kardiovaskulární aparát slábne. Mění se celkový vzhled člověka

Osobnost v preseniu:

presenium je přechod mezi vrcholem života a vlastním stářím. Charakterizuje ho moudrost. Nejrozšířenějším jevem tohoto věkového období je přerušení aktivní pracovní činnosti, odchod do důchodu.

Odchod ze zaměstnání:

má na mnoho lidí tohoto věku traumatizující vliv - je to spol. i osobní zlom, silný citový otřes, radikální omezení sociálních vztahů, zhoršení materiální situace – to vše vyvolává úzkost, deprese, obavy z budoucnosti, bezradnost nadbytku volného času. U mnohých lidí to vyvolává velmi vážné krizové stavy, někdy se sebevražedným úmyslem, nebo brzy umírají. Jeho pohled se už přestává upírat do budoucnosti, ale začíná se vracet do minulosti.

Postoje k minulosti mohou mít rozmanitou podobu, a to:

• rozladění až deprese (když se minulý život hodnotí jako prohra, nevyužití možností)

• dovršení a naplnění (při vědomí prožití hodnotného a plodného života)

• rezignace („všechno bylo zbytečné“), která vyúsťuje do pasivity a lhostejnosti.

Úvahy o celkovém smyslu života se aktualizují, nevytyčují se nové plány, objevují se myšlenky na vlastní smrt, zmenšuje se oblast zájmu.

Osobnost se stává egocentrickou a egoistickou, se sklonem zaměřovat se na vlastní problémy a prožitky, prostě starat se převážně jen sám o sebe, začíná mít hypochondrické sklony. Ztráta životního partnera způsobuje až trauma, nebo je těžce prožívána. U starých lidí se čím dále tím více prohlubují pocity osamělosti, poznamenané obavami, že si jich mladí dost neváží, že jsou přezíráni, zbyteční a že překážejí. To vše zaviňuje u mnohých únavnou mnohomluvnost a přehnanou zvědavost na různé novinky z okolí. Snaží se vzbudit zájem o svoji osobu častými vzpomínkami na své „staré, dobré časy“. U staršího a starého člověka se mění prožívání času: čím je člověk starší, tím více se mu čas subjektivně „krátí“.