Temperament

Vývoj je výsledkem INTERAKCE mezi temperamentem, ostatním rysy Os. a specifickými rysy prostředí.

2/3 dětí vykazují charakteristický temperament už záhy v dětství.

Temperament často zůstal nezměněn (sledovali je do rané dospělosti) – pokud nedošlo k závažným událostem.

BUSS a PLOMIN, EAS teorie

Existují vrozené dispozice, ale ty jsou ovlivňovány prostředím a naopak toto prostředí ovlivňují (např. aktivní člověk hledá výzvy – ty posilují jeho aktivitu) TEMPERAMENT JE DYNAMICKÝ (nikoliv jednoznačně daný). V teorii Arnolda Busse a Roberta Plomina jsou klíčové pojmy emocionalita, aktivita a sociabilita. Od těchto počátečních písmen je také odvozen název této teorie (EAS). Jedná se o dimenze těch osobnostních rysů, které se objevují během prvního roku života, zůstávají hlavními rysy i v dospělosti a jsou do značné míry dědičné[1].

Aktivita je definována jako spontánní výdej fyzické energie. Pojmem aktivity se tedy nemyslí ani psychické úsilí ani emoční aktivovanost. Přisuzují jí čtyři složky - tempo, energičnost, vytrvalost a motivační složku, a vnímají jako hlavní temperamentovou dimenzi.

Emocionalita je definována jako pocity tísně a stavu ohrožení (distress) doprovázené intenzivní autonomní aktivací (arousal). Buss a Plomin uvažují v rámci své teorie pouze o negativním pólu emocionality. Pozitivní emoce, jako například euforie a láska, nepatří podle nich k temperamentovým charakteristikám, neboť obsahují málo autonomní aktivace a není důkazu o jejich dědičnosti.

Sociabilita je definována jako preferování pobytu ve společnosti druhých, proti pobytu o samotě. Zatímco u aktivity předpokládají její vrozenost a neměnnost v průběhu života, emocionalita a sociabilita mohou být v průběhu života ovlivněny vlivem učení[1].

Kagan:

TEMPERAMENT = vrozené vzorce chování a biologických funkcí organismu, které se projevují od narození a projevují se různě v závislosti na osobní zkušenosti člověka.

Rozdíly v temperamentu se odvozují od fyziologické báze (podnětový práh limbického systému)

Typ temperamentu odvodil z iniciálních dětských reakcí na neznámé podněty a separaci od matky

Kaganovo pojetí inhibovaného a neinhibovaného temperamentu

Kagan[1][3] pod pojmem temperament rozumí vrozené vzorce chování a biologických funkcí organismu, které se projevují od narození a nabývají různého fenotypického výrazu v závislosti na osobní zkušenosti člověka. Kagan odvozuje temperament podle toho, jakým způsobem dítě reaguje na neznámé podněty (objekty, osoby, situace) a podle toho ho pak označuje jako inhibovaný nebo neinhibovaný temperament. Děti s inhibovaným temperament se při prezentaci neznámých podnětů chovají bázlivě, nesměle, obezřetně a emocionálně rezervovaně, zatímco děti s neinhibovaným temperamentem se chovají vstřícně, jsou emočně spontánní a komunikativní, s minimální mírou strachu či obav[1]. Jedná se o jakési kontinuum mezi plachostí a sociabilitou. Čistých typů vidí v populaci v rozmezí 10-25%, přičemž u dospělých vnímá tuto dimenzi jako analogickou k dimenzi introverze-extraverze[1]. Kagan se zabýval též fyziologickou složkou temperamentu. Fyziologickou bází rozdílů v temperamentu je podle Kagana úroveň podnětového prahu limbického systému, zejména amygdaly a hypotalamu. Inhibované děti jsou podle této teorie reaktivnější a při minimálním vystavení neznámé situaci vykazují intenzivnější svalové napětí, srdeční tep, papilární diletace a zvýšení kortizolu proti neinhibovaným jedincům[1]