Temperament

Eysneck PEN teorie a Gray PEN teorie – vycházejí ze studíí na dospělých:

Snažil se dokázat, že tyto faktory, které objevil, že jsou temperamentové, že mají biologický základ. nto základ hledal především ve způsobu fungování nervové soustavy (př. extraverti rychleji vytvářejí podmíněné spoje..), toto se prokázalo u extraverze, nikoliv však neuroticismu a psychoticismu.

Pod pojmem temperament chápe Eysenck osobnost v užším smyslu, tedy jako osobnost bez její kognitivní složky (bez inteligence a mentálních schopností). Za základní strukturu se považují dimenze extraverze, neuroticismu a psychoticismu, o nichž předpokládá, že jsou na sobě nezávislé[1].

Dimenze introverze-extraverze je definována jako dvojí možné zaměření jedince buď na vnější nebo vnitřní svět. Tuto koncepci převzal od Junga, ale na rozdíl od něj vymezuje tuto dimenzi v podmínkách chování a prožívání. Rozdílnost introverze a extraverze vysvětluje Eysenck rozdílnou vzrušivostí mozkové kůry: extraverti mají vyšší podnětový práh než introverti, proto potřebují větší podráždění pro optimální stimulaci[1].

Neuroticismus, též označovaný jako dimenze emoční stability nebo lability, převzal Eysenck z Jungova systému. Labilita je vymezena přítomností mnoha příznaků poruchové funkce, stabilita jejich nepřítomností. Ačkoliv pravděpodobnost neurotické poruchy se stupněm neuroticismu vzrůstá, není s neuroticismem totožná.

Dimenze psychoticismu je vymezena jako náchylnost k psychóze a tvoří kontinuum od normality přes psychopatii až po psychózu (schizofrenii a maniodepresivní psychózu. Je tedy analogická ke Kretschmerově předpokladu, že temperamentové vlastnosti předurčují člověka k onemocnění určitým typem duševní choroby. Duševní porucha v Eysenckově pojetí však není extrémem temperamentových dimenzí, ale je na ostatních dimenzích nezávislá[1].

Do Eysenckovy soustavy je možné umístit klasické temperamentové typy, jejichž znázornění odpovídá následující schéma:

Systém temperamentových dimenzí podle H. J. Eysencka a jejich vztah ke klasickým temperamentovým typům

Grayova neuropsychologická teorie temperamentu

Jeffrey Gray byl žákem H. J. Eysencka, jehož teorií temperamentu se inspiroval a dále ji rozvinul. Svou teorii opřel o rozsáhlý neurofyziologický, biologický a farmakologický výzkum, a proto bývá jeho teorie považována za jednu z nejvíce fyziologicky orientovaných[1]. Pokud jde o dimenzi introverze-extraverze, podle Graye introverti citlivěji reagují na tresty a nepřítomnost odměn, zatímco extraverti jsou citlivější k odměnám a nepřítomnosti trestů. Neuroticismus je pak spojen s celkovou senzitivitou k odměnám i trestům - s úrovní neuroticismu stoupá citlivost jak k odměnám, tak trestům. Toto úzce souvisí s problematikou klasického i operantního podmiňování a využití odměn a trestů v procesu učení[1].