Sociologie pro ekonomy

3. Návrat k velkým teoriím

V 50. letech je přímý empirický přístup postupně opouštěn a roste snaha podložit empirické výzkumy obecnější teorií. Pozornost sociologů se soustřeďovala na průběh a sociální důsledky prudkého ekonomického rozvoje (teorie ekonomického růstu, vznik postindustriální společnosti, manažerské revoluce apd.) a na změny v sociální struktuře obyvatelstva (teorie elit, teorie společnosti, masové spotřeby …).

Talcott Parsons (1902 – 1979) v letech 1927 až 1973 působí na Harvardské univerzitě a východiskem jeho učení je konstatování, že každý sociální systém má své systémové potřeby. Přichází s teorií strukturního funkcionalismu, který sleduje, jak do sebe zapadají jednotlivé části struktury a jakou funkci plní ve vztahu k celku. Systém může podle něho fungovat jen tehdy, když mnoho jeho členů vykonává podstatné sociální role s přiměřeným účinkem. Každé sociální jednání je podmíněno různými idejemi a tužbami. Parsons rozlišuje čtyři roviny systémů, které vymezují podmínky, za nichž veškeré aktuální chování lidí probíhá :

1. Kulturní systém je souborem sdílených hodnot. Jejich významy jsou závazné pro členy společnosti, určují přípustné formy myšlení a jednání (náboženská víra, úcta k národním hodnotám, tradice).

2. Sociální systém je souborem rolí a rolových očekávání. Pokud se jedinec chová tak, jak je od něj očekáváno (role matky, role manželky), je okolím akceptován. Pokud se chová a jedná v rozporu se sociální rolí (týrání dítěte), je trestán. Soubor rolí umožňuje společnosti modelovat jednání jejich členů podle potřeb systému.

3. Systém osobnosti je analýzou individua. Každý jedinec má své potřeby, postoje a motivaci. V procesu socializace (přizpůsobení se okolním skutečnostem a předpisům chovaní či jednání) se modeluje identita každého jedince. Vnější působení společnosti ve formě hodnot a norem, vytváří z individua produkt kulturního a sociálního systému ( otec jako živitel rodiny, matka, která vychovává a stará se o děti, oba plní své sociální role, chovají se předepsaným způsobem, tvoří fungující rodinu, jsou fungující částí celku).

4. Systém behaviorálního organismu zvýrazňuje skutečnost, že člověk je tvor biologický, pohybující se v určitém přírodním prostředí ( tropická Afrika, ledová Antarktida apd.), které omezuje jeho lidské konání a ovlivňuje jeho chování.

Strukturní funkcionalismus byl kritizován v 60. letech 20. století za svůj teoretický přístup ke společenské realitě. Nebyl například schopen vysvětlit sociální změnu ve společnosti, zajímali ho pouze podmínky stability systému, veškeré změny považoval za něco nenormálního, patologického. Je schopen tolerovat pouze „změny v systému“, ne „změny systému“. Není schopen ocenit úlohu konfliktu v sociálním životě a přeceňuje váhu společenské solidarity. Označuje individuum jako poslušný článek systému a nebere v úvahu jeho osobnostní potřeby, které jsou v rozporu s kulturním systémem.