próza s dětským hrdinou

projevy, znesvářeli je, libovolně je uvalovali do nedostatků a chyb 

(většinou vzatých z nebe ) a obratem je zase napravovali.“  

Schematizmus se nejvíce projevoval ve školních a pionýrských 

povídkách, jenž měly zachytit děti a jejich činnosti v prostředí školy 

a v zájmových organizacích (hl. Pionýr).  

 
STEJSKAL, Václav. Moderní česká literatura pro děti. Praha : Státní nakladatelství dětské knihy 

1962. s. 270-271. 

Ve druhé polovině 50. let se dětská příběhová próza oprošťuje od 

nepravdivých schematických situací, upouští od didaktičnosti a 

formálnosti svých příběhů.  

Pozornost se zaměřuje na dětskou individualitu a osobnost dětí, které již 

nejsou izolovány od skutečného života. Naopak dítě se dostává do 

situací, které dětský čtenář prožívá v reálném světě.      

K výrazné proměně příběhové literatury dochází v průběhu 60. let. 

V centru zájmu již není samotná událost příběhu, ani její řešení, nýbrž 

zobrazení charakteru dětí v širších společenských souvislostech.  

Děti se střetávají se světem dospělých, vyrovnávají se s konflikty a 

kritickými situacemi, které vznikají v rodině a ve společnosti, kterou 

jsou obklopeny.  

Děti prožívají stresy, deziluze, sužují je pocity viny, osamocení. V próze se 

uplatňovaly prostředky filmového a dramatického umění např. ich- 

forma, dějové zkratky, filmové řazení motivů. 

Nejvýraznějším představitelem této tzv. „nové vlny“ české prózy je Ota 

Hofman, jenž ve své novele Útěk (1966 ) projevil smysl pro pochopení 

psychické proměny dětského hrdiny na poli jeho citových a 

rozumových zážitků. Útěk se stal důležitým mezníkem ve vývoji 

nového typu české příběhové prózy. 

 
UKÁZKA    
     
 

70. léta - počátek 21. století Normalizace zasáhla v 70. a 80. letech kromě literatury pro dospělé i