STÁTNICOVÉ OTÁZKY ČJ - učitelství 2. stupeň

• Konsonant

= jiné označení souhlásky (tedy opět konsonant = souhláska)

• pro konsonanty je typická existence překážky výdechovému proudu (může to být závěr, užina nebo kombinace obojího) - nejčastěji se tato překážka vytváří v ústní dutině

• z akustického hlediska jsou konsonanty šumy, tedy zvuky s nepravidelným vlněním

• některé ale mají ve zvuku obsaženou i tónovou složku

• při artikulaci některých konsonantů kmitají hlasivky (a právě u těchto je přítomna tónová složka), jiné konsonanty kmitáním hlasivek doprovázeny nejsou

• Diftong

= dvojhláska; spojení dvou vokalických zvuků, přičemž jeden má charakter běžné

samohlásky a druhý se označuje termínem polosamohláska, protože má slabou tónovou složku

• pokud polosamohláska následuje za samohláskou, mluvíme o diftongu klesavém

• pokud polosamohláska předchází samohlásku, označíme diftong jako stoupavý

• v češtině se vyskytují jen diftongy klesavé – jsou to [oǔ], [aǔ], [eǔ]

• diftongy [aǔ] a [eǔ] se vyskytují jen v přejatých slovech a v citoslovcích

• polosamohláskou je v uvedených diftonzích hláska [ǔ], není totožná se samohláskou [u], ačkoli se zaznamenává stejným grafickým znakem

• Sonora

• určitý typ souhlásky

• postoje k otázce, jak sonory definovat a které hlásky sem patří, nejsou úplně jednotné; například J. Zeman ve svém díle Základy české ortoepie řadí mezi sonory souhlásky, které netvoří znělostní pár, tedy [m] [µ] [n] [ŋ] [ň] [r] [l] [j]; naproti tomu ale B. Hála ve svém díle Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě charakterizuje sonory jako souhlásky podobné samohláskám, kde tónová akustická složka převládá nad složkou šumovou

• navíc sonora má mít schopnost tvořit jádro slabiky

• Hála z výše vyjmenovaných osmi hlásek nepočítá mezi sonory [ň] a [j] - tyto hlásky podle něj nesplňují všechna kritéria a sonorami nejsou - navrhuje pro ně termín „polosonory“

• navíc Hála nepočítá dvojici [n], [ŋ] jako samostatné hlásky, podle jeho názoru se jedná o jednu hlásku, přičemž [ŋ] je hláskovým odstínem; totéž s dvojicí [m], [µ].

• Respirace

= dýchání; pojem pro fonetiku důležitý, protože řeč je založena na úpravě výdechového proudu

• při dýchání v podstatě střídavě zvětšujeme a znovu zmenšujeme objem plic

• zvětšení provádíme stažením bránice, která se nachází pod plícemi, nebo zvednutím hrudního koše (hlavně pomocí mezižeberních svalů)

• můžeme využívat obou těchto způsobů dýchání zároveň

• fáze výdechu je při normálním dýchání o něco delší než vdech

• při mluvení se doba výdechu ještě více prodlužuje

• Fonace

• je tvorba hlasu

• je třeba rozlišovat mezi fonací a artikulací – k fonaci dochází v hrtanu a jejím výsledkem je tón, který je ještě dále zpracováván do podoby výsledné hlásky; toto další zpracování je již zváno artikulací

• při fonaci se hlasivky přiblíží k sobě a vlivem vzduchu proudícího z plic se střídavě otvírají a zavírají – nazýváme to kmitáním hlasivek

• zde dodejme, že toto kmitání není jednoduchý, snadno popsatelný proces – různé typy hlásek se vyslovují s trochu jinou fonací, jiná fonace je u vysokého hlasu, jiná u nízkého hlasu atd.

• k fonaci dochází při tvorbě vokálů a znělých konsonantů

• v případě neznělých konsonantů hlasivky nekmitají.