STÁTNICOVÉ OTÁZKY ČJ - učitelství 2. stupeň

• párové

• nepárové - nepárové svůj pár nemají; většina nepárových hlásek je znělá (neznělý je jen ráz, který také můžeme považovat za hlásku).

• dělení podle překážky, která při artikulaci vzniká:

• Závěrové hlásky

• Polozávěrové hlásky

• Úžinové hlásky

• ještě dalším důležitým kritériem je dělení podle místa artikulace. Souhlásky se mohou tvořit v oblasti rtů, zubů, alveol, tvrdého patra, měkkého patra, hrtanu.

TABULKU!

1. Fonotaktika a fonostylistika

• pojímány jako podobory fonologie - fonotaktika zřejmě proto, že se podílí na popisu jazykového systému; fonostylistika pak proto, že se soustředí na vztah zvukové a významové stránky jazyka.

• Fonotaktika

• zabývající se kombinováním fonémů - určitý jazyk využívá jistou sadu fonémů a tyto fonémy kombinuje – tím se vytváří slabiky, slova, takty atd.

• fonémy nejsou kombinovány zcela libovolně, ale podle určitých pravidel

• malý příklad: jistě bychom našli velmi mnoho českých slov, která jsou složena z pěti fonémů. Jsou to například /topol/, /strom/, /nosit/, /proto/, /duben/ a mohli bychom ještě dlouho pokračovat

• zkusme ale najít české slovo složené též z pěti fonémů, ale tak, aby všechny fonémy byly vokály. Nanejvýš bychom mohli najít nějaké citoslovce vyjadřující výkřik a podobně, jinak ale taková slova de facto nenacházíme.

• uvedeného příkladu vyplývá, že fonémy v jazyce nejsou kombinovány zcela libovolně, ale na základě určitých pravidel. Tato pravidla mnohdy bývají volná, tj. mohou se vyskytovat výjimky

• někdy se spíše než o pravidlo jedná o tendenci, tedy o konstatování, že ten či onen jev se vyskytuje často.

• fonotaktika si všímá fonologického složení slabik, lexikálních jednotek (tedy slov), mluvních taktů, výpovědních úseků nebo celých výpovědí, celých mluvených textů…

• podle fonotaktických poznatků můžeme například konstatovat, že slabiky typu CV a CVC jsou v češtině mnohem častější a pro češtinu typičtější než slabiky typu VC. (C – konsonant, V – vokál, slabika CV je tedy kupříkladu slabika /do/). V podobných popisech by samozřejmě bylo možno pokračovat.

• Fonostylistika

• všímá si fonologického složení citově zbarvených slov a analyzuje fonémická spojení, která jsou pro expresivní výrazy typická

• zde můžeme uvést některé příklady takovýchto spojení:

• /š/, /ž/, /č/ ve spojení s /o/, /u/, /ou/ - takováto spojení najdeme ve slovech jako „žuchnout“, „čumět“, „šutrák“, „čutat“, „šunt“ a v dalších.

• /ť/, /ď/, /ň/, /j/ ve spojení s /o/, /u/, /ou/ - takováto spojení najdeme ve slovech jako „ďoura“, „kňourat“, „ťululum“, „ňouma“, „hňup“ a v dalších.

• takto příznačných fonémických kombinací existuje více, zde jsem vybral dva příklady. Jednotlivé skupiny hlásek mívají nějakou společnou vlastnost, kupříkladu hlásky ve skupině /ť/, /ď/, /ň/, /j/ mají společné místo artikulace – tím je tvrdé patro.

• fonostylistika také zkoumá otázky eufonie neboli libozvučnosti - jde o estetické působení zvukové stránky řeči na člověka

• není jednoduché stanovovat v této oblasti nějaké nezvratné teze – otázka „Co je krásné?“ byla vždy poněkud diskutabilní

• předpokládá se ale, že samohlásky působí na člověka příjemněji než souhlásky (tedy že samohlásky jsou libozvučnější)

• dále se má za to, že hláska, která je náročná na artikulaci (například české /ř/) zní právě proto sluchu méně příjemně.

• v otázce libozvučnosti nejde jen o posuzování izolovaných fonémů (nebo hlásek), ale též o posuzování jejich uskupování. I to je dosti složité. Básníci někdy záměrně komponují své verše tak, aby se v nich nadměrně vyskytoval určitý foném (nebo více fonémů), a to má za cíl vyvolat estetický dojem

• například Erbenův Zlatý kolovrat začíná veršem „Okolo lesa pole lán“ – všimněme si, že každé slovo v tomto verši obsahuje foném /l/