STÁTNICOVÉ OTÁZKY ČJ - učitelství 2. stupeň

1. Mluvní takt

• fonetické jevy:

• segmentální

• suprasegmentální

• například artikulaci hlásky [k] nebo jiné hlásky řadíme k jevům segmentálním; mluvní takt ovšem patří již k jevům suprasegmentálním

• mluvní takt je určitá část souvislé mluvené řeči

• jeden mluvní takt často odpovídá v lexikální rovině jednomu slovu, ale není to neměnné pravidlo.

• jeden mluvní takt může obsahovat i více slov (většinou dvě nebo tři)

• takt má vlastní taktový přízvuk - ve standardních případech jeden takt má právě jeden taktový přízvuk

• typologie systémů uspořádání přízvuku v mluvních taktech, kterou lze uplatnit při srovnávání různých jazyků:

• takt sestupný - přízvuk umístěn na první slabice

• takt vzestupný - přízvuk umístěn na poslední slabice

• takt obstupný - přízvuk umístěný uprostřed

• v češtině je přízvuk umísťován na první slabiku taktu, český takt je tedy sestupný

• v češtině ovšem existuje jistý problém, a sice, jak konkrétně popsat taktový přízvuk

• nebylo totiž potvrzeno, že by český přízvuk měl nějaké stálé zvukové ukazatele

• přízvučná slabika nemusí být silnější, nemusí být vyslovena vyšším hlasem nebo s větší délkou

• v českých taktech často dochází k tomu jevu, že druhá taktová slabika bývá vyšší než první (to též souvisí s tvrzením v předchozím odstavci).

• rozčlenění mluvy na takty běžně vypadá takto:

|mezi| stromi| probjehl| velki:| zaji:c|

→ celkem pět mluvních taktů, čtyři jsou dvouslabičné a jeden je trojslabičný

• zde vždy jedna lexikální jednotka, tedy slovo, odpovídá jednomu taktu. Existují ale i situace, kdy tomu tak není, například:

|do prahi| jedu aš| večer|

• zde ve dvou případech tvoří dvě lexikální jednotky – slova – jeden takt

• u spojení jako „do Prahy“, „na stole“, „u dveří“, „ze školy“ a podobných je typické, že tvoří jeden takt dohromady (a že je tedy taktový přízvuk na předložce).

• výraz „až“ zde není nositelem přízvuku a nachází se v jednom taktu za slovem, které přízvuk nese.

• slova nacházející se v takovéto pozici za takovýchto podmínek nazýváme příklonky - zde je tedy výraz „až“ příklonkou.

• některé dvojice výrazů graficky rozlišitelných mohou při zvukové realizaci mást

• v písmu například velmi dobře vidíme rozdíl mezi „po jedli“ a „pojedli“ (v prvním případě mluvíme o stromu, v druhém o konzumaci)

• pokud ale mluvíme, umísťujeme běžně v obou případech celý výraz do jednoho taktu s přízvukem na první slabice

• rozdíl pak vůbec nemusíme poznat (většinou ho poznáme z kontextu a samozřejmě i ve zvukové rovině je možno provést takové úpravy, aby hranice slov byla jednoznačná – jenže běžně takovéto úpravy neprovádíme).

1. Suprasegmentální prostředky

• zvukové vyjadřování člověka je sledem různých hlásek, které následují po sobě

• existují ale ještě fonetické jevy, které nesouvisí s hláskami úplně přímo, které si často neuvědomujeme na rozměru jen jedné hlásky

• na úrovni většího počtu hlásek jdoucích po sobě si tyto suprasegmentální jevy často uvědomujeme i velmi dobře

• způsob užití suprasegmentálních jevů může rozhodnout o tom, zda budeme vnímáni jako dobří mluvčí nebo zda bude pochopeno, jak jsme svou výpověď mínili