STÁTNICOVÉ OTÁZKY ČJ - učitelství 2. stupeň

Mluvnice:

• Havránek, B., Jedlička, A. Česká mluvnice. Praha: SPN, 1988 (6., přeprac. vydání).

• Stručná mluvnice česká. Praha: Fortuna, 200026.

• Mluvnice češtiny 1-3. Praha: Academia, 1986-87.

• Šmilauer, V. Nauka o českém jazyku. Praha: SPN, 1972.

Pravopis:

• Pravidla českého pravopisu. Praha: Academia, 1993. („akademické vydání“)

Výslovnost:

• Výslovnost spisovné češtiny I. (Výslovnost slov domácích). Praha: Academia, 1967.

• Výslovnost spisovné češtiny II. (Výslovnost slov přejatých). Praha: Academia, 1978.

Odborné časopisy:

• Naše řeč (vychází od r. 1917)

• Slovo a slovesnost (založeno r. 1935 Pražským lingvistickým kroužkem)

● Úzus představuje soubor všech jazykových prostředků, které jsou určitým jazykovým společenstvím používány, nehledě na to, zda jsou spisovné nebo nespisovné a v dané komunikaci vhodné a přiměřené. Jazykové prostředky zahrnované do úzu nejsou závazné, mnohdy dokonce nejsou pro některé členy jazykového společenství za daných okolností ani přijatelné. Tvoří ovšem základ, z něhož se vybírají noremní prostředky, a tedy i prvky později kodifikované.

● Norma stojí na škále závaznosti užívání výrazových prostředků někde mezi zbylými dvěma pojmy. Původně se jím chápal inventář jazykových prostředků, které jazykové společenství pravidelně užívá a považuje za vhodné, přiměřené a závazné

● Kodifikaci se definuje jako vědecká činnost směřující k postižení a zachycení spisovné normy. Lze tedy shrnout, že kodifikace je v podstatě uznání objektivně existující normy spisovného jazyka, ale také zachycení její podoby ve slovnících, gramatikách, pravopisných a výslovnostních pravidlech a příručkách. Je pochopitelné, že se kodifikace často opožďuje za vývojem normy, který probíhá do značné míry v neznatelných krocích, pozvolna, jak se mění úzus od jedné generace nebo slohové vrstvy ke druhé, popř. od jedné části jazykového území k jiným oblastem.

Kodifikace je závazná jen pro jeden útvar národního jazyka – pro spisovný jazyk, naproti tomu „svou normu, tj. více nebo méně ustálenou soustavu mluvnických pravidel a lexikálních jednotek, má každý jazyk, ale i každé nářečí a jazykový útvar“

1. Slovní druhy a jejich vymezení

• slovními druhy se zabývá morfologie.

• existuje deset slovních druhů: substantiva, adjektiva, pronomina, numeralia, verba, adverbia, prepozice, konjunkce, partikule a interjekce.

Dělení slovních druhů:

• třídění slovních druhů lze provést podle toho, jakým způsobem se uplatňují ve slovní zásobě, gramatice, syntaxi a ve stylistice:

I. Morfologické hledisko (formální, tvaroslovné)

Dělí slovní druhy na skupiny:

a) Ohebné a neohebné

Ohebné – substantiva, adjektiva, pronomina, numeralia, verba

Neohebné – adverbia, prepozice, konjunkce, partikule, interjekce

Pozn.: Toto dělení není absolutní, protože existují i nesklonná substantiva, adjektiva, zájmena, číslovky