STÁTNICOVÉ OTÁZKY ČJ - učitelství 2. stupeň

1. Pokud slova otázky neproneseme v určité intonaci, nemusí posluchač pochopit, že se jedná o otázku

2. Příliš pomalu mluvící řečník způsobí, že se posluchači začnou nudit a že budou vyřčené myšlenky vnímat hůře, než kdyby byla řeč pronesena tempem přiměřeným.

• dva konkrétní suprasegmentální prostředky:

• intonaci

• mluvní tempo

• kvalitní komunikace je záležitostí taktéž segmentální stránky řeči

• bude-li český mluvčí nesprávně vyslovovat foném /r/ - v češtině je za nesprávnou pokládána například výslovnost jako velární [R] – pak se jedná o segmentální záležitost, která mluvčího reprezentuje (zde spíše negativně).

další suprasegmentální prostředky:

• taktový přízvuk, užívání pauz, barva hlasu, důraz, celková síla promluvy

• intonace – je to jev, který spočívá ve výškové modulaci vět, výpovědí

• ve velmi hrubém schématu rozlišujeme intonaci stoupavou a intonaci klesavou.

• pro češtinu platí, že ukončené oznamovací věty vyslovujeme s klesavou intonací

• taktéž doplňovací otázky (např. „Který fyzik se zabýval rychlostí světla?“) vyslovujeme s klesavou intonací, protože už podle slov poznáme, že jde o otázku.

• stoupavá intonace je v češtině typická pro oznamovací věty, které jsou evidentně neukončené (graficky obvykle vypadají například takto: „Takže zítra bych nejdřív vyklidil sklep…“) Taktéž je stoupavá intonace typická pro zjišťovací otázky, například „Podařilo se opravit ten motor?“ Kdybychom tutéž větu řekli s intonací klesavou, posluchač by si oprávněně mohl myslet, že jde o větu oznamovací.

• ve všech jazycích tyto výše zmíněné intonační zákonitosti neplatí

• Mluvní tempo – v podstatě jde o to, jak rychle člověk mluví

• většinou je mluvní tempo měřeno ve slabikách za sekundu

• je třeba zachovávat v rychlosti mluvení určitou hladinu, tj. nemluvit ani příliš rychle, ani příliš pomalu

• mluvní tempo obměňujeme podle toho, v jakém prostředí a s kým mluvíme (např. se starším méně chápavým člověkem budeme mluvit pomaleji) a co sdělujeme

• při projevu je dobré mluvní tempo obměňovat, přispívá to k živosti, dramatičnosti, posluchači budou více dávat pozor

• části, které jsou pro náš projev klíčové, by měly být řečeny pomalejším tempem než například větné vycpávky typu „A nyní se posuneme k dalšímu tématu.“

• Taktový přízvuk – mluvená řeč se člení na takty a standardně má každý takt jeden taktový přízvuk

• v mnoha případech odpovídá jednomu taktu jedno slovo, ale ne vždy

• často kupříkladu jednoslabičné předložky vytvářejí s následujícím slovem jeden takt a taktový přízvuk je na předložce

• v češtině se nachází na první slabice taktu - taktový přízvuk je zde téma dodnes opředené záhadami

• přízvučnost je dodnes spíše cítěna než akusticky definována.

• různá zkoumání ukázala, že přízvučná slabika v češtině nemusí být v taktu nejsilnější ani nejvyšší.