STÁTNICOVÉ OTÁZKY ČJ - učitelství 2. stupeň

• Hláska

= zobecněná jednotka mluvené řeči, charakterizovaná určitým zvukem, který posluchač dále nediferencuje (slovo o pěti hláskách je také zvuk, ale posluchač si ho umí diferencovat na jednotlivé hlásky)

• Foném

= zobecněná jednotka mluvené řeči, která má v určitém jazyce schopnost rozlišovat význam slov

• co se českého segmentálního systému týče – v mnoha případech je jedna hláska jedním fonémem a naopak - to se týká (zjednodušeně pojato) například segmentů /p/, /d/, /z/, /o/, /o:/, /a/, /a:/ a mnoha dalších

• z tohoto pravidla existuje několik výjimek, někdy více hlásek tvoří jen jeden foném

• jde zejména o tyto případy: foném /n/ má hláskové realizace [n] a [ŋ]; foném /ř/ existuje v češtině jako znělé [ř] a neznělé [ř°], foném /m/ zahrnuje hlásky obouretné [m] a retozubné [μ], foném /x/ má jako varianty neznělé [x] a znělé [γ], foném /c/ má varianty [c] a [ʒ], foném /č/ má varianty [č] a [ǯ]

Klasifikace českých hlásek:

• základní dělení: samohlásky X souhlásky = konsonanty X vokály

• vokál = samohláska - u vokálů je v ústní dutině otevřená cesta výdechovému proudu

• z akustického hlediska jsou vokály tóny – zvuky s pravidelným, periodickým vlněním

• při tvorbě vokálů dochází ke kmitání hlasivek

• vokály při řeči obsazují pozice slabičných jader, i když někdy může tuto pozici obsadit i souhláska (hlavně [r] a [l])

• konsonant = souhláska

• pro konsonanty je typická existence překážky výdechovému proudu (může to být závěr, úžina nebo kombinace obojího)

• nejčastěji se tato překážka vytváří v ústní dutině

• z akustického hlediska jsou konsonanty šumy, tedy zvuky s nepravidelným vlněním

• některé konsonanty ale mají ve zvuku obsaženou i tónovou složku

• při artikulaci některých konsonantů kmitají hlasivky (a právě u těchto je přítomna tónová složka), jiné konsonanty kmitáním hlasivek doprovázeny nejsou.

Dělení vokálů:

• krátké - 5

• dlouhé - 5

• délka samohlásky má v češtině schopnost rozlišovat význam

• rozdíl mezi krátkými a dlouhými vokály spočívá jednak v časovém trvání, jednak také v určitém zabarvení zvuku (tedy například [a] má trochu jiné zabarvení než [a:])

• dělení dle vertikální polohy jazyka:

• vysoké

• středové

• nízké

• k vysokým vokálům patří [i], [i:], [u] a [u:]; ke středovým vokálům patří [e], [e:], [o] a [o:]; vokály nízké jsou [a] a [a:].

• dělení podle horizontální polohy jazyka:

• vokály přední - [i], [i:], [e] a [e:].

• vokály střední - [a] a [a:]

• vokály zadní - [o], [o:], [u] a [u]; zde dochází navíc k takzvané labializaci, tedy k zaokrouhlení rtů

Schematické znázornění:

Dělení konsonantů:

• znělé souhlásky

• neznělé souhlásky

• při znělých souhláskách kmitají hlasivky, při neznělých nekmitají. Znělé souhlásky jsou kupříkladu [z], [d], [g], [l], neznělé například [p], [f], [s], [š].

• některé konsonanty tvoří dvojice, které se od sebe liší znělostí – např.: [t]-[d], [s]-[z], [p]-[b] a tak dále

• ne všechny souhlásky však tyto páry tvoří - podle toho další rozdělení: