Téze úvodu do hudební estetiky. (1)

pod tím v nižší rovině významů lze rozpoznat sloh, odpovídající umělecké konvenci toho či onoho období; zde už je třeba znát víc - impresionismus.

ve třetí lze identifikovat v tématu typy nebo alegorické postavy (Melancholie, sv. Pavel). V hudbě odkrýt zejména ty prvky, které znamenají extenzi - přesah, zejména přesahy do sféry transcendentální.

Panofsky: Nejhlubší odkrývanou vrstvou se dostáváme k vlastní symbolické funkci díla, kterou je vnitřní filozofický význam obsahu, podávající skryté svědectví o celém komplexu mravů zobrazované epochy.

Na obrazu sv. Kateřiny může kolo. Encyklopedie symbolů snášejí tisíce podobných atributů, které se objevují v roli odkazů na ezoterické pozadí osoby, věci či události. Jsou pomůckou k plnějšímu porozumění narrativnosti díla, ale pouhou pomůckou, která bezprostředně nevede ani k významnému hodnocení objektu, ani k plnému vystižení jeho umělecké komunikativnosti. Obojí je závislé na aktivitě subjektu, který uplatňuje svou zkušenost

Symbol však vždy vstupuje do jistého celku, v němž funguje proces sdílených významů a symbolická neurčitost a významová náhodnost, za symboly skrytá, tu komunikaci zásadně neztěžuje: nežijeme ve světě z kontextu vytržených jednotlivin, kde by hrozilo, že nerozeznáme ve významu homonymum „lenoch“ a zaměníme líného člověka s opěradlem židle. Na druhé straně verše z básně Karla Hlaváčka

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji

a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.

nenechávají ani na okamžik na pochybách, že autor této výpovědi „ve skutečnosti“ žádný hudební nástroj nenaladil a sotva si k němu po večerech sám prozpěvuje. Hru symbolů - viole se přisuzuje teskný tón, hlubší tóny mohou vzbuzovat vážnější náladu, když básník „pěje“, nezpívá, nýbrž vyjadřuje se básnickým slovem - je třeba pochopit v kontextu českého básnictví, kde Hlaváčkovy verše v čtenáři či posluchači rozeznívají bohaté významové pole, které žije samo o sobě: nelze ho převést do jazyka praktického dorozumění, aniž by utrpěla jeho krása a dynamické významové spektrum.

Člověk, který je vychován v určitém náboženství, se krok za krokem seznamuje s velkým množstvím symbolů, které jeho komunita sdílí a identifikuje se se symbolickou manipulací, která vede k transcendenci. Opouští se vazba s každodenní realitou a přes symbolické rituály se dostavuje náboženský, mystický prožitek. Bible je knihou zjevených symbolů a současně dílo nejpůsobivějšího účinu, jakého kdy symbolika v historii dosáhla. Písmem svatým je ovšem pro křesťany - nikoliv ve stejné míře pro muslimy nebo ateisty, kteří se hlásí k jiné komunitě. Totéž platí o hudebním, výtvarném či literárním vzdělání, kde se uplatňuje postupně odkrývaný systém symbolů nezbytných pro spoluúčast (sdílení symbolů) a faktická participace na těchto společenských aktivitách.