Téze úvodu do hudební estetiky. (1)
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Podstatné pro „pochopení hudby“ není to, že „je“ (ontická stránka - substantivum poukazující k předmětu „vnějšího světa“), ale že „se
hraje“, „koná“ (fenomenologická stránka - slovesný děj, činnost [múzická]].
Prius je chování, hra, koncertování; musiké a housti. Smysl analýzy je v tom, co nejhlouběji ukázal Kurth: studium syntaktické stránky, kompoziční techniky. Souhlasně to viděl Martinů, když se odvolává na Einsteina, že ho zajímají rovnice, ne „realita“.
Jak co „na nás působí“, je otázka pro psychologii, tedy specializované vědecké odvětví s problémy vnímání.
První vrstva je smyslový zážitek z hraní - vlastní hudební aktivita, která je zaměřena na techniku, na aproximativní dokonalost hry jako reprodukčního úkolu, který je dynamický a neustále se mění s vývojem společnosti; a současně i
druhá vrstva - asociační okruh, do něhož je hra zanořena (etuda a instruktivní skladby elementární, náročnější etudy koncertní, Chopinova etuda, která namnoze opouští kontext instruktivní a má blízko ke koncertování a koncertu jako takovému).
třetí - kritické zhodnocení výkonu profeisonálním arbitrem (jury soutěže), sledující nejmenší deatily technického provedení, interpretační kvality (v nedefinovatelném vhledu do pojetí a výrazu hry), stupeň virtuozního ovládání nástroje
čtvrtá - symbolická, která odkrývá hlubinné souvislosti díla (literatura o skladateli, o skladbě) a nachází odkazy interní (koincidence ve skladbě jeko v bibli) a externí (lnky se světovou tvorbou hudební, literární, výtvarnou, filozofickou
A nejen české: Karl Amadeus Hartmann píše v roce 1939 houslový koncert, kterému přidal název Trauerkonzert, Concerto funebre. Skladba vznikala v ponurých časech, které ukazuje poznámka skladatele v partituře: „Napsáno v prvních dnech války v září – říjnu 1939“.
Podobně Suk s chorálem sv. Václave. Výklady Nejedlého – kritika, použití výkladu podle vlastního ideologického programu bez zřetel k historickým faktům: Sv. Václav a husité.
Zejména existence programní hudby upozornila v 19. století na to, že její poselství jsou podmíněna kulturním okruhem, ke kterému se tematicky hlásí, ale že tím zpravidla nejsou předurčena k neporozumění v komunitě jiné. Třebaže Smetanova Má vlast byla koncipována od samého počátku jako apel na českého posluchačře a na jeho historickou i kulturní zkušenost (historické odkazy na husitské hnutí v Táboru a Blaníku, na českou národní mytologii v Šárce, na domácí přírodní krásy a vlastenecké asociace s tím spjaté ve Vltavě či v symfonické básni Z českých luhů a hájů apod.), jiné kvality díla od samého začátku nebránily tomu, aby byla současně pochopena jako gesto nadnárodní. Mou vlast například uvítal vřelými slovy Eduard Hanslick v dobách, kdy patriotickému výkladu jejího programu jistě nemohli být nijak zvlášť nakloněni německy mluvící posluchači, ať v Berlíně, ať ve Vídni, kde tento kritik obvykle ironicky tepal většinu programních skladeb, odchylujících se od linie „klasické“, spojené u něho zejména s hudbou Bachovou, Beethovenovou a Brahmsovou: „Skladba je dílem mistrovským. Je vedena krásnou jednotnou myšlenkou, ale přece bez jednotvárnosti; prozrazuje originálnost talentu a v instrumentaci se jeví jako dílo jednoho z největších žáků Berliozových a Lisztových.“