11A - Základní rysy stranicko-politického systému v Předlitavsku s důrazem na české země. Demokratizace parlamentarismu a volebního práva v českých zemích a jeho meze.

Veškerá rozhodující zákonodárná, výkonná i soudní moc byla soustředěna výhradně v rukou panovníka a pouze jemu odpovědných úředníků. Během r. 1851 byla jako poradní orgán ustavena říšská rada v čele s Karlem von Kübeckem, která ovšem neměla právo politické iniciativy a její členy jmenoval sám vladař. Veškerá výkonná i zákonodárná moc včetně moci soudní měla být na celém území monarchie uskutečňována jednotně a přísně byrokraticky, s vyloučením veřejnosti. Historická struktura územního členění zůstala v zásadě zachována, avšak jednotlivé korunní země měly postupně ztrácet charakter politických subjektů a stát se jen správními jednotkami. Jednotně byly v zemích vytvářeny zvláštní zeměpanské úřady – v Čechách a na Moravě místodržitelství se sídli v Praze a Brně, ve Slezsku zemské prezídium se sídlem v Opavě. Jim byly pak podřízeny nižší články státní správy, tj. krajské a okresní úřady. Značně omezená samospráva měla existovat na úrovni místních obcí.

Od listopadu 1848 byl vůdčí osobností vytvářejícího se systému premiér a kancléř kníže Felix Schwarzenberg. Po jeho smrti v dubnu 1852 již místo premiéra nebylo obsazeno a veškerou moc soustředil František Josef I. Při přípravě a realizaci neoabsolutistického systému sehrál významnou roli ve funkci ministra vnitra Alexander Bach jako úředník odpovědný za vnitřní uspořádání. Neméně důležitou funkci měly potlačovatelské složky státního aparátu včetně nově zřízeného četnictva (r. 1852 zřízen Nejvyšší policejní úřad) v čele s generálem Johannem von Kempenem.

Teď se opět vrátím k revoluci a jejím důsledkům v české společnosti. V květnu 1849 zakročil režim tvrdě zejm. proti radikálním demokratům. Pozatýkáni byli např. J.V. Frič, E. Arnold, K. Sladkovský, K. Sabina adal. Celkem bylo v l. 1851-54 mimořádným vojenským soudem v Praze potrestáno téměř tisíc lidí; většina byla amnestována až r. 1857. Zvláštní postavení a osudy měl Karel Havlíček (to je snad známé); zemřel po návratu z exilu r. 1856. Většina představitelů českého liberálního měšťanstva nebyla sice soudně postižena, ale neměla možnost veřejně pracovat. F. Palacký ještě r. 1849 vydal své stanovisko k možným přestavbám monarchie; jeho postoj však již byl v přímém rozporu s vládní praxí a Palacký se musel vzdát další politické činnosti. Do ústraní se musel stáhnout též F.L. Rieger aj. O aktivní politiku ve starovlasteneckém přísně loajálním smyslu se s nepříliš velkým úspěchem pokoušela v 1.pol. 50.let skupinka čes. konzervativních liberálů (Lev Thun, J.A. Helfert; V.V. Tomek, J. Jireček, J. Malý adal.) Naděje na snahy o emancipaci čes. národa však byly v rozporu s rakouskou politikou a zvl. po r. 1853 (změny ve školství) zcela ztratily reálnou perspektivu. Byla omezována i činnost institucí (zvl. Národního muzea), kulturní aktivita však v čes. společnosti neklesala.