11A - Základní rysy stranicko-politického systému v Předlitavsku s důrazem na české země. Demokratizace parlamentarismu a volebního práva v českých zemích a jeho meze.

V české politice došlo v červenci 1874 k otevřené roztržce, kdy mladočeši do voleb do českého sněmu sestavili samostatnou kandidátku a v září se vrátili do českého sněmu. Od odporu začali ustupovat i moravští poslanci. V prosinci 1874 byla v Praze ustavena samostatná Národní strana svobodomyslná (mladočeská). Ve svém programu (J. Grégr) požadovala demokratizaci volebních řádů, zvýšenou péči o české školství a odsoudila pasivní odpor. Do čela byl zvolen K.Sladkovský.

Berlínským kongresem v létě 1878 získalo Rakousko Bosnu a Hercegovinu, což postupně způsobilo vládní krizi. V únoru 1879 byla jmenována prozatímní vláda v čele s ministrem vnitra hrabětem Eduardem Taaffem. Měnící se okolnosti přinutili české politiky k dohodě. V létě 1878 se obě čes. strany dohodly na společném postupu v rámci jednotného státoprávního klubu. V zářijových volbách do českého sněmu kandidovaly po dohodě samostatně, všichni pak 24.9.1878 přerušili na zem. sněmu po 6 letech pasivní resistenci, po přednesení formálního ohrazení. Koncem června 1879 se pak účastnili voleb do říšské rady. Dne 13.8.1879 pak byla jmenována nová vláda v čele s E. Taaffem, v níž zasedal také Alois Pražák, ministr s pověřením pro české záležitosti, vůdce moravské národní strany. Návratem českých liberálů do Vídně r. 1879 začalo nové období tzv. aktivní politiky.

Česká politika se v této době dělila do několika proudů:

1. Strana české historické šlechty

2. Národní strana (staročeská)

3. Národní strana svobodomyslná (mladočeská)

4. Českoslovanská sociálně demokratická strana dělniská

3) aktivita české národní strany v letech 1880 – 1890 – hledání rovnováhy

Ministerský předseda hrabě Eduard Taaffe setrval v úřadě do r. 1893 (zároveň min. vnitra). Jeho vláda byla stabilní, což bývá zdůvodňováno „neprogramovostí“. Jeho vládní systém charakterizovalo kompromisní vyrovnávání sporů sám systém nazval „vytloukáním klín klínem“. Ve skutečnosti však určitá „únava“ společnosti dočasně objektivně umožňovala autoritativní posílení výkonné moci.

V létě 1885 se uskutečnily nové volby do říšské rady, na základě volební reformy z roku 1882 (snížení volebního censu v měst. a venkov. kuriích na 5 zlatých). Většinu získala provládní pravice.

Většina snah české politiky této doby se soustředila kolem otázek jazyku a školství. Česká memoranda předložená r. 1879 na říšské radě se setkala s odporem německých liberálů, kteří se postavili mj. proti federalismu, rozdělení pražské univerzity, rozšíření čes. odborného školství aj. Jakékoli uspokojení českých národních požadavků a tím posílení české společnosti bylo přirozeně chápáno jako oslabování státních zájmů ve smyslu centralisticky pojatého jednotného Rakouska. Otázka „česko-německého(rakouského) vyrovnání“ se řešila postupnými změnami – „případ od případu“ → drobečková politika. Již 19.4.1880 byla vydána Stremayrova jazyková nařízení (rovnoprávnost jazyků ve vnějším úřadování integrálně v rámci zemí). Setkala se s ostrým odmítnutím na německé straně. Tato otázka vyvolala spory a začala ovlivňovat veřejné mínění. Na obou stranách byly založeny školské spolky. Politická událost se dělala i ze všeobecného sčítání obyvatelstva r. 1880 aj. Šarvátky vyvrcholily 29.6.1881 tzv. chuchelskou řeží (rvačka ve výletní restauraci). Byla svým způsobem klasickým modelem fungování nacionálního šovinismu. Vyrostla v atmosféře vzájemného odcizení, přezírání a paušálního cejchování „národních hodnot“. V německém liberálním tisku bylo odsouzeno „české barbarství“. Do celé již tak rozrušené situace zasáhl požár budovy Národního divadla, který na čas „uhasil nacionální vášně“.