11A - Základní rysy stranicko-politického systému v Předlitavsku s důrazem na české země. Demokratizace parlamentarismu a volebního práva v českých zemích a jeho meze.

V 90.letech se přežil požadavek národní jednoty, mladočeši již nemohli fungovat jako jediní představitelé národa (1891 drtivě zvítězili ve volbách nad staročechy). Ke slovu se hlásily nové společenské vrstvy, vytvářely se nové politické strany. Rozštěpení českého politického tábora urychlilo bouřlivé hnutí českých studentů (modernizace čes. společ. a politiky). Studenti ovšem narazili na nepochopení u českých politiků; jakmile přešli od slov k demonstracím, zasáhli proti nim tvrdě rakouské úřady.

Další významný projev mladší generace u nás představovalo v l. 1891-93 pokrokové hnutí – šlo hlavně o studenty (Ant. Hajn), kteří se, ovlivněni novými podněty snažili najít vlastní cestu mezi stávajícími politickými směry (radikální). Sdružovali se okolo časopisu Omladina. K staročechům zaujali negativní stanovisko, s mladočechy zpočátku spolupracovali, ale zejména po r. 1893 se jejich cesty rozešly. Studenti se přikláněli k dělnickému hnutí a dostali se do čela protirakouského hnutí. Veřejné projevy a demonstrace vyvrcholily v bojích za všeobecné hlasovací právo, zvláště v srpnu 1893 (oslavy narozenin císaře). V září byl nad Prahou vyhlášen stav obležení, opět bylo suspendováno shromažďovací a koaliční právo. Účastníci byli postaveni před soud (→ proces s Omladinou; přísné tresty).

V době vnitřní rekonstrukce zaujímala mladočeská strana od r. 1891 opoziční stanovisko. Po neúspěchu pokusu o volební reformu Taaffeho vláda na podzim r. 1893 odstoupila. Na její místo nastoupila vláda v čele s Alfredem Windischgrätzem (do června 1895). Mladočeská strana se tehdy sama vyslovovala pro rozsáhlou volební reformu a jménem Jana Slavíka podala 17.3.1893 přímo návrh na zrušení kuriového systému a zavedení všeobecného volebního práva. Po sjezdu v r. 1894 se však projevily snahy o vlastní aktivní politiku. Příležitost se naskytla od října 1895, kdy byla jmenována úřednická vláda hraběte Kazimíra Badeniho. Vedení strany začalo vůči této vládě uplatňovat opatrnou taktiku umírněné opozice a současně sondovalo možnosti případné spolupráce. Tento mladočeský pokus o konstruktivní vládní politiku byl tehdy Gustavem Eimem nazván „etapovou politikou“. Vycházela ze stejných zásad jako aktivní „drobečková“ politika, tj. konečného cíle (politické svrchovanosti) mělo být dosaženo „etapově“, získáváním určitým reálných pozic a výsledků. Mladočeši se snažili prosadit také v oblasti výkonné moci (obsazování úřadů) a v parlamentní politice se snažili pružně měnit taktický postup.

Bádeniho vláda se snažila o „vlídnější tvář“ (zmírnění postupů vůči tisku, amnestování omladinářů aj.) Pod tlakem demonstrací došly vládní kruhy k myšlence volební reformy. Toto rozhodnutí odpovídalo přesvědčení, že rozšíření volebního práva uklidní nacionalistické rozpory. V červnu 1896 přidal premiér Kazimír Badeni k dosavadním čtyřem kuriím pátou, všeobecnou kurii (všichni muži starší 24 let). Týkalo se pouze voleb do říšské rady (x zem. sněmy); reforma znamenala všeobecné, ne však rovné hlasovací právo. Jako nejsilnější strana z voleb 1897 vzešli mladočeši.