1. Antické tradice

1. Význam antického dědictví v dějinách evropské civilizace a v naší současnosti

Při školní výuce se nepochybně v různých předmětech seznamujete s různými aspekty antických dějin a kultury a máte také možnost získat povědomí o tom, jaký význam měla antika v minulosti pro formování evropské civilizace, i o tom, že i v dnešní době její dědictví stále hraje v našem životě poměrně důležitou roli. Přesto si však leckdy nejsme vědomi toho, že mnohé v naší přítomnosti má své kořeny ve starověku a že nám to bylo zprostředkováno přes dlouhá staletí, která nás od starověku dělí. K poklesu zájmu o antické dědictví nesporně přispívá zejména ta skutečnost, že jsme zahlceni stále novými poznatky, které jsou bezpochyby pro praktický život daleko důležitější. Tradiční klasické vzdělání, které bylo dříve na gymnáziích důležitou součástí vzdělávání, nové nároky naší přítomnosti odsouvají do pozadí. To samo o sobě není ničím novým, protože už v 80. letech 19. století profesor Univerzity Karlovy Josef Král kritizoval na sjezdu profesorů středních škol pokles úrovně klasického vzdělání v důsledku rozvoje přírodních věd. S podobnými nářky se setkáváme i v době předválečné Československé republiky, kdy si klasické jazyky podržely ve výuce na gymnáziích významné postavení, avšak tento stav se výrazně změnil po roce 1948, kdy bylo klasické vzdělání značně omezeno, čehož důsledky lze pociťovat dodnes.

Za dva základní pilíře evropské civilizace bývají obvykle pokládány antika a křesťanství, nutno ovšem dodat, že rané křesťanství se šířilo v antickém světě a bylo jím záhy významně ovlivněno. Co se týče pojmu antika, obecně pod ním dnes rozumíme zhruba 1500 let trvající období řecké a římské civilizace (od přelomu 2. a 1. tisíciletí př. Kr. až po 5. století po Kr.), která se rozvíjela na rozsáhlých územích v Evropě až po Rýn a Dunaj, v severní Africe a v Asii až po povodí řeky Indu. Celé toto dlouhé údobí spojuje relativně ucelené směřování v myšlení i umění, které dalo vzniknout hodnotám, jež se staly základem dalšího evropského vývoje. Přesto se však antický svět vnitřně v různých dobách a oblastech značně odlišoval a spojovaly se v něm vlivy různého původu, které byly často ve vzájemném rozporu. Pestrost antického dědictví je zcela patrná z bohatého materiálu, který se nám dochoval. Musíme si však být vědomi toho, že náš obraz antiky je výsledkem dlouhé recepce minulých staletí, která antické dědictví přebírala, hodnotila a využívala vždy v závislosti na svých potřebách a v souladu s celkovou dějinnou i duchovní situací vlastní přítomnosti. Tento proces začal už hluboko v antice, v helénistické době, a pokračovala v něm všechna další období, která se s antickým dědictvím vyrovnávala. Každá doba přistupovala k antice s vlastními kritérii, zdůrazňovala či potlačovala některé aspekty jejího odkazu, takže její obraz se v průběhu doby stále proměňoval. A můžeme říci, že tento stav trvá vlastně až do naší přítomnosti. Platí tedy, že naše doba přejímá z antického dědictví ty ideje a hodnoty, které nás stále mohou oslovit, které mají - možno říci - nadčasovou platnost, neboť se dotýkají bytostných otázek postavení člověka ve světě či vzájemných vztahů v lidské pospolitosti. Vedle toho, jak jsem již naznačil, tvoří značná část antického dědictví každodenní součást našeho života, aniž bychom si toho byli vědomi. Pochopitelně mnohé z toho, co z antiky přežilo až do našich dnů, je pouze předmětem vědeckého zkoumání a pro širší okruh zájemců je již mrtvou záležitostí, avšak ta skutečnost, že antické dědictví oslovovalo naše předky v minulosti a dnes oslovuje i nás, svědčí o jeho životnosti a významu pro naši dobu.