1. Antické tradice

Pro poznání toho, jak antická tradice působila v pozdějších staletích evropského vývoje a jak působí i dnes, je nezbytné ukázat si, kdy se objevuje soustavnější zájem o vlastní kulturu minulých dob již v antice a jakými cestami se s antickým dědictvím od středověku seznamovala západní Evropa. Se soustavnější reflexí literárního odkazu minulosti se setkáváme již v době helénismu, kdy zejména alexandrijští učenci vytvořením kánonů jednotlivých žánrů značně ovlivnili to, která díla archaické a klasické doby se nám dochovala. Později v císařské době se zase normou jazyka vyšší literatury stal attický dialekt, což vedlo k tomu, že se ve větší míře dochovala díla psaná právě v tomto dialektu, jelikož od této doby až po konec byzantského období byl základem školní výuky. K selekci řeckého odkazu značnou měrou přispěli pochopitelně Římané a především - na řeckém východě i na latinském západě - křesťanství.

Římané již v rané době zřejmě prostřednictvím Etrusků převzali řecké písmo a později převzali mnohé z řecké kultury. V dílech římských autorů (kupř. Plinia Staršího) období se nám uchovalo mnoho materiálu převzatého z řeckých předloh, které jsou pro nás samy o sobě často ztraceny. Mnohá z těchto děl přežila do středověku, kdy byla pilně zkoumána a studována. Pro zprostředkování antického dědictví měla zásadní význam některá díla, která vznikla v pozdní antice, resp. na přelomu k středověku - patří mezi ně mj. spis O sňatku Filologie a Merkuria (tj. božského ducha) z 1. poloviny 5. století, jehož autorem je Martianus Capella. Ten zde probral pozdně antický systém tzv. septem artes liberales (sedm svobodných umění), jenž se stal základem vzdělání ve středověké křesťanské Evropě. Neméně významným dílem je encyklopedie zvaná Etymologie, jejíž autor, učený sevillský biskup Isidor, žil na přelomu 6. a 7. století.

Bezprostředním zprostředkovatelem antického řeckého dědictví dalším staletím se stala Byzanc, kde se uchovala značná kulturní kontinuita se starší pohanskou dobou, neboť díla starých autorů zde stále sloužila jako základ školní výuky a byzantští učenci a teologové se živě zaobírali studiem starých pohanských textů, které byly pokládány za vzory hodné napodobení. Praktické ohledy vedly k tomu, že se v byzantském prostředí uchovalo mnoho poznatků ze speciálních věd, z lékařství, vojenství či zemědělství. Zcela zásadní význam mají dvě velké právní kodifikace, kodex Theodosia II. (1. polovina 5. století) a zejména Justiniánův kodex ze 6. století. Rozvoj vzdělanosti pokračoval až do zániku byzantské říše a mnozí byzantští učenci již od 14. století působili na západě v Itálii, kde šířili znalost řečtiny a řecké literatury.

Vedle Byzance měl na uchování řeckého dědictví nemalou zásluhu svět islámu, který hojně čerpal z tradice řecké kultury. Přes aramejštinu se pak rozšířila znalost děl řeckých filozofů, lékařů, matematiků či astronomů v islámském prostředí. Prostřednictvím islámu na Pyrenejském poloostrově získala mnohé podněty i západní latinská civilizace ve středověku (mezi významné osobností patří např. lékař Ibn Sina, autor Kánonu medicíny, známý v Evropě pod jménem Avicenna, či komentátor Aristotela Ibn Rušd, známý jako Averroes). Soustředíme-li se především na antické tradice ovlivňující vývoj západoevropské kultury, byl pro ni dlouho určující vliv zprostředkovaný latinsky psanými díly, v nichž se ovšem uchovalo i mnohé původem z řeckého prostředí. Znalost řečtiny nebyla ve středověku na latinském západě příliš rozšířená. Zprostředkování řeckého kulturního dědictví z islámského světa a především z Byzance je v tomto ohledu až druhotné, i když zároveň velice důležité. Jak je patrné ze zmínky o Isidorovi ze Sevilly, hlavním prostředím, v němž se znalost antické tradice udržovala, byla církev, zejména prostředí klášterů, dlouhou dobu výhradně klášterů benediktinského řádu, založeného roku 529 Benediktem z Nursie.