1. Antické tradice

Mezi písemnými památkami jsou některé dokumentárního charakteru a dochovaly se nám hlavně na nápisech či papyrech. Jejich význam se omezuje především na úzké pole odborného zájmu. Pro zprostředkování antického kulturního odkazu širšímu okruhu zájemců jsou daleko podstatnější památky antického písemnictví, dochované především prostřednictvím pozdně antické a středověké rukopisné tradice, doplňované však zejména nálezy na papyrech. Pod pojem antická literatura zahrnujeme nejen ty žánry, které dnes označujeme jako krásná literatura, tj. uměleckou literaturu ve vlastním slova smyslu, nýbrž i ta díla, která jsou předmětem speciálních odborných disciplín, jako filozofie, historiografie, geografie aj. Je tomu tak mj. i proto, že často mají i vyspělou literární formu, vzpomeňme jen Platónových dialogů. Mnohá díla antické literatury jsou dnes již nesporně jen předmětem odborného zájmu, avšak stále existuje početná řada děl, která nás dokáží oslovit jako svrchovaná umělecká díla a která nám mohou nabídnout mnohé stále živé myšlenky a hodnoty, neboť byť i se životní a duchovní situace člověka v antice v mnohém odlišuje od naší přítomnosti, přesto v antické literatuře najdeme mnoho strun, které souzní s naší dobou a mohou nás podnítit k hlubším úvahám o vlastní přítomnosti. Kromě toho nám antičtí autoři zprostředkovávají mnoho témat, příběhů a námětů, které jsou s to i po staletích oslovit, a stávaly se a stále se stávají živým zdrojem umělecké inspirace. Antická literatura nám dále samozřejmě přináší nepřeberné množství poznatků o různých stránkách antické civilizace, o dějinách, politickém myšlení, každodenním životě, náboženských představách, mytologii, filozofickém myšlení aj. Mnohé tyto oblasti byly a jsou stále živé, o čemž svědčí i stálý zájem čtenářů o překlady děl antických autorů.

Co se týče literatury v užším slova smyslu, antika vytvořila velkou část literárních forem, jichž dodnes užíváme a které si v zásadě povětšinou udržely svůj původní obsah. Připomeňme si jen ve stručnosti pojmy jako epos, lyrika, drama, tragédie, komedie, epigram aj. Jejich tvůrci byli téměř výhradně Řekové, Římané tyto literární druhy převzali, rozvinuli a zprostředkovali latinskému západu, za jediný původní římský literární druh je pokládána satira. Antické literatury silně působily po formální i obsahové stránce, připomeňme antickou poetiku, jejímž zakladatelem byl Aristotelés. V západní Evropě byl však později uznávanou normou především Horatiův list Ad Pisones, zvaný De arte poetica, který byl velmi vlivný zejména ve francouzském klasicismu 17.

století. Co se týče antických sujetů, již ve středověku bylo velmi populární vyprávění o Alexandru Velikém, známé z četných Alexandreid, ostatně Alexandrovy příběhy jsou populární dodnes, o čemž svědčí nedávný americký film režiséra Olivera Stonea. Velké oblibě se těšily rovněž bajky, které inspirovaly mnohé novověké autory, kupř. v 17. století francouzského autora Jeana La Fontaina. Hojně byl rovněž napodobován básník Anakreón, inspiraci jeho tvorbou nalezneme kupř. v díle raně obrozenského básníka Antonína Jaroslava Puchmajera. Vlivná byla též antická bukolická poesie, zejména Vergiliovy Zpěvy pastýřské, která našla mnohé novodobé napodobitele, mj. rovněž v okruhu básníků kolem A. J. Puchmajera. Silným zdrojem inspirace byly rovněž homérské básně, mezi literárně nejplodnější homérské hrdiny patří nesporně Odysseus, jehož osudy vedly k různým interpretacím, kupř. v díle Nikose Kazantzakise (epos Odysseia) či Jamese Joyce.