1. Antické tradice

Už ve středověku se setkáváme s obdobími zvýšeného zájmu o antickou vzdělanost, je to tzv. karolinská renesance v době vlády Karla Velikého, který velmi podporoval vzdělání a usiloval o plodnou syntézu křesťanství s antickou tradicí. Ve 12. století vznikaly nejstarší univerzity a zvýšil se zájem o studium antických textů (římské právo a lékařské umění). V období scholastiky se stal vrcholnou autoritou Aristotelés, jak je patrné mj. z díla Tomáše Akvinského.

Plný obrat k antice přináší humanismus a renesance, které vznikly ve 14. století v Itálii, kde se asi nejvíce udrželo povědomí o slavné římské minulosti, a odtud se šířily za Alpy do dalších částí Evropy. Byly studovány a tiskem vydávány textů antických autorů, humanisté se zabývali i duchovním odkazem antických autorů.

S novým, prohloubeným zájmem o antické dědictví se setkáváme zejména v 18. století, kdy v Německu vzniká tzv. novohumanismus. Hlavní postavou tohoto hnutí byl Johann Joachim Winckelmann, zakladatel klasické archeologie a velký znalec antického umění. Zejména řecké umění pokládal za nedostižný vzor - vznik klasicismu, který se stal významným uměleckým směrem. Mezi další významné osobnosti novohumanismu patří zejména Wilhelm von Humboldt, jenž propagoval ideu vzniku klasického gymnázia, jež se pak stalo základem středoškolského vzdělávání v Německu i v dalších zemích. Novohumanisté kladli daleko větší důraz na řeckou kulturu - ta podle nich byla původní, římská je odvozená.

Antika silně působila i v jiných zemích, zvláště intenzivní byla její recepce ve Francii, kde myšlenky

Velké francouzské revoluce čerpaly v mnohém inspiraci z idealizovaných poměrů římské republiky, Ciceronovo „blaho lidu budiž nejvyšším zákonem“ se mělo stát jedním z pilířů nové francouzské společnosti. Oproti tomu pro císaře Napoleona byl vzorem Augustus, v napoleonské době se antické vzory projevovaly výrazně v malířství, sochařství a architektuře (empír).

Reakcí na idealizaci antiky, ať už řecké či římské, byl od sklonku 18. století příklon k přísně vědeckému zkoumání antického světa ve všech jeho aspektech, tj. studium jazyka, literatury, dějin, náboženství atd. Konstituovaly se také nové pomocné disciplíny, epigrafika, papyrologie a další. Centrem této přísné, pozitivistické vědy bylo opět Německo, ale nejen ono.

V dnešní době je povědomí o kořenech evropské civilizace a o její svébytnosti u velké části populace na výrazném ústupu. To ovšem neznamená, že tyto starobylé kořeny zmizely, pouze si je leckdy neuvědomujeme. Dědictví antiky je velice bohaté a rozsáhlé, takže následující výklad se nutně musí omezit pouze na stručný nástin alespoň hlavních oblastí, v nichž je antická tradice stále živá a podržuje si svůj význam.