B 20 - Proces dekolonizace světa

Angola a Mosambik

4. 2. 1961 ozbrojené povstání v hl. městě Luanda – neúspěch, v březnu nepokoje pokračovaly na S Angoly – vyvražděny rozsáhlá území. Ve zhruba stejné době se ustanovila i Fronta za osvobození Mosambiku (FRELIMO) a na africkém severozápadě Africká strana nezávislosti Guineje a Kapverdských ostrovů (PAIGC).

Mezinárodní mínění se postavilo proti Portugalsku – návštěva ministra zahraničí VB u Salazara => portugalská vláda zrušila tzv. statut asimilovaných = třídění domorodého obyvatelstva.

Konečné řešení portugalské dekolonizace v Africe ale přinesl až pád Salazarova režimu v polovině 70. let. V Mosambiku byl v r. 1975 bez větších problémů ustaven levicový režim jedné strany v čele se Samorou Machelem.

V Angole bojovaly o moc 3 skupiny: MPLA (Lidové hnutí za osvobození Angoly) podporované SSSR a Kubou, FNLA (Národní fronta za osvobození Angoly) podporovaná Zairem, Čínou a Rumunskema po pádu Salazara i USA a UNITA (Národní sdružení za úplnou nezávislost Angoly) podporované JAR.

Na jaře 75 FNLA napadla MPLA, čehož využila Jihoafrická republika a podnikla invazi do Angoly. MPLA, vydatně podporovaná SSSR zvítězilo a vyhlásilo Angolskou lidovou republiku. Většina afrických zemí vládu MPLA uznala a odsoudila jihoafrickou agresi. V zemi ale stále zůstávaly jednotky JAR a opozice => žádost o pomoc u Fidela Castra – počátkem 1976 přes Atlantik přepraveno největší množství zbraní a mužstva od 2: světové války (počet kubánských vojáků v Angole přesáhl 20 tis.). MPLA si sice udržela vítezství, ale operace, o níž byl Castro přesvdčen, že potrvá jen pár měsíců, se protáhla na několik let. Až v r. 1988 bylo dosaženo dohody mezi Angolou, Kubou a JAR o postupném odchodu kubánských vojsk, kt. byl ukončen až v r. 91.

C) Postkolonialiasmus

Hnutí nezúčastněných

1955 – první konference zemí Afriky a Asie v Bandungu, iniciativa Cejlonu, Indie a Indonésie (účast i Číny – první znak odpoutávání se ze sovětského vlivu), odsouzení kolonialismu, zásady celkové spolupráce, hosp. rozvoje a mírových vztahů. Indie prosazovala politiku neutrality v mezinárodních organizacích, ta se ale neprosadila (Filipíny, Irák, Irán,Pákistán, Thajsko, Turecko – Bagdádský pakt), až jednání r. 1956 (Nehrú Násir, Tito) zdůraznila politku nezúčastěnosti.

1961 – první konference Hnutí nez. v Bělehradě (21 států Asie a Afriky a dále Jugoslávie, Kypr, Kuba) – protizápadní atmosféra podpořena okolnostmi (ber. zeď, am. invaze v Zátoce sviní, fr. jaderný výbuch na Sahaře).

- požadavek samostatnosti pro zbývající kolonie

- zákaz zkoušek jaderných zbraní

- zahájena jednání o přípravě Konference OSN o obchodu a rozvoji (United Nations Conference onTrade and Development – UNCTAD) – 1964, zněnila se ve stálou instituci, jejímž cíem je stabilizovat ceny surovin na svět. trhu. Stala se základem pro založení Skupiny 77 (1967), tato se rozštěpila v 70. letech v důsledku ropné krize, ze které profitovaly ropu vyvážející státy (Organisation of Oil Exporting Countries).