B 20 - Proces dekolonizace světa

1. AFRIKA

V roce 1958 (nástup De Gaulla k prezidentské funkci) vyhlášen plán na vytvoření Francouzského společenství pro země rovníkové a západní Afriky (členství nabídnuto 12 zemím) – slibovalo autonomii, ale zahraničně politickou závislost, hospodářskou a vojenskou pomoc. Ze 12 zemí v referendu odmítla pouze Guinea - Ahmad Sekou Touré (fr. reakce – okamžité odvezení veškerého majetku ze země a přerušení ekonomické pomoci). Ostatní země se inspirovaly a požadovaly nezávislost, které se dočkaly po dvou letech vyjednávání – 1960. Zůstaly však ekonomicky závislé na Francii.

Alžírsko

Alžírsko patřilo k Francii od r. 1830 (i když dobytí celé země trvalo 17 let), po roce 1848 se tady začali osídlovat Francouzi, spousta půdy „padla“ do fr. rukou po poraženém arabském povstání 1871 (v důsledku porážky Francie v konflitku s Pruskem). Alžírsko tak bylo považováno za přímou součást fr. území (jeden z departementů), ale Arabové neměli plnoprávné postavení (pokus o prosazení zákona o možnosti obdržet fr. občasnsví pro alžír. domácí elitu učiněn 1936 L. Blumem, ale nepodařilo se prosadit). Za II. sv. války se dále prohlubovala polarizace mezi bílým a původním obyvatelstvem, poč. května 1945 tady vypuklo povstání: k oslavám konce války se připojily požadavky samostatnosti, zásah policie pak vyvolal celostátní povstání, jehož uhašení si vynutilo z fr. strany nasazení armády (i letecké bombardování). 1947 Alžírsko obdrželo všeobecné hlasovací právo, ale volby byly postaveny na rozdělení do dvou kurií (evropská, arabská) a volby v následujícím roce proběhly pod tlakem fr. správy. V následujících letech se posilovalo hnutí za nezávislost – Fronta národního osvobození (Front de libération nationale – FLN), během nich se Fronta snažila získat externí podporu pro připravované povstání (z Egypta). Záhy po prohrané válce a nuceném odchodu Francouzů z Indočíny vypuklo povstání v Alžírsku – v listopadu 1954. FLN se nepustila do otevřeného boje, ale útočila převážně na umírněné fr. osadníky a Araby, kteří se klonili ke spolupráci. (přičemž profrancouzští Arabové – „les harkis“ – kteří zůstali až do konce konfliktu na fr. straně pak museli z Alžírska odejít, ale Ve Francii na ně nikdo nečekal s otevřenou náručí…). V roce 1956 obdržel generál Jacques Massu plnou moc k provádění vojenských operací a ten přijal arabskou taktiku boje – teroristické útoky a mučení zajatců. Podařilo se jim zničit vedení FLN v Alžíru, ale v reakci na fr. brutalitu se nacionalisté opět mobilizovali a na protifr. stranu přešli i bývalí zastánci umírněné politiky (Ferhat Abbas). Fr. osadníci v Alžírsku se dožadovali zesílení voj. jednotek v zemi (nasazení byli i mladíci v rámci své povinné vojenské služby – je to úplně k neuvěření, ale někteří z těch, co se osobně účastnili války v Alžírsku, tak si doteď myslí, že Francie měla právo bojovat tímto způsobem za udržení své pozice). Tato druhá vlna povstání vyvolala ve Francii diskusi o možném jiném řešení konfliktu ( hl. levicoví intelektuálové brojili proti protahování války…), ale za pokračováním ve válce stáli fr. osadníci v A., koloniální armáda, kterou doplňovala cizinecká legie. IV. Francouzská republika se dovlekla po Suezu, hosp. krizi, rozdělení společnosti ohledně války v A. k vnitropolitické krizi a pod tlakem části armády přenechala místo De Gaullovi. Ten se těšil všeobecné popularitě (odboj) a navíc se ke konfliktu v A. v předchozích letech nevyjadřoval. V květnu 58 vypuklo v A. povstání bílých osadníků, ke kterým se připojila armáda, takže hrozil vojenský převrat. Prezident René Coty pověřil De Gaulla sestavením nové vláda (červen 58), která vypracovala plán na modernizaci Alžírska a zajistila hranice s Marokem a Tunisem, okud FLN proudily posily. de Gaulle začal vyjednávat s povstalci a nabízel jim řešení federace nebo integrace s Francií, ale FLN požadovala jedině uznání nezávislosti, v září 58 vznikla v Tunisku prozatímní alžír. vláda v čele Ferhatem Abbasem. Ke smírnému řešení prosazovanému De Gaullem se negativně stavěli jak bílí kolóni a armáda (povstání v lednu 1960, do něhož se zapojily armádní špičky), tak FLN na druhé straně. Jednání fr. vlády s FLN v červnu 1960 a létě 1961 skončila neúspěchem a teprve v březnu 1962 se dospělo k dohodě (v Evianu). V létě se v A. konalo referendum, které potvrdilo, že A. vyžaduje samostatnost – republika vyhlášena v září 1962.