B 20 - Proces dekolonizace světa

Keňa

Zde nezanedbatelná většina bílých osadníků, kteří se staví proti samostatnosti Keni. Páteří nacionalistických snah jsou Kikujové, kteří právě přišli o velkou část pastvin ve prospěch bělochů. Ti založili 1950 hnutí odporu proti bílé nadvládě Mau Mau - nepokoje, ozbrojené útoky na bílé majitele půdy, (vůdčí členové hnutí zatčeni 52). Násilnosti na obou stranách vyvolaly protesty v Británii, které 1958 otevřely cestu jednání o nezávislosti. Tu získala Keňa 1963 a prvním prezidentem se stal dříve zatčený Jomo Kenyatta, slíbil Britům ochranu bílé menšiny. Na dlouhou dobu jedna z nejstabilnějších zemí v Africe.

Jižní Rhodésie

Zde od roku 1953 Federace tři zemí (dnešní Malawi, Jižní a Severní Rhodésie – víte, že Rhodésie pojmenována podle Cecila Rhodse, že jo?) – ve snaze zachovat nadvládu bílé menšiny. Roste ale tlak usilující o rozpuštění federace a o ustavení samostatnosti – 1961 pro Malawi a 1963 pro Severní Rhodésii (Zambie). V Jižní Rhodésii dál vládne bílá menšina pod vedením Iana Smitha, který odmítl br. požadavek garance práv černošské většiny a vyhlásil samostatnost 1965. Br. Vláda nepoužije ozbrojeného násilí proti bělochům, i když neposlouchají (taky ze strachu, že by propukl rozpor v brit. veřejnosti). Uchýlila se k ekonomickým sankcím prostřednictvím OSN, ale J Rhodésie nalezla odbytiště a podporu v Jihoafrické republice. Snahy o jednání (Harry Wilson) ztroskotávají.

Po pádě Salasarova režimu se osamostatňují sousední kolonie Mozambik a Angola, o oblast se začínají zajímat SSSR a tím pádem i USA, ke slovu se dostávají domácí odbojová hnutí (Zimbabský africký národní svaz atd. – Robert Mugabe). Tlakem z mnoha stran bylo umožněno brit. vládě podat 1979 návrh na vytvoření ústavy, která by nastolila vládu většiny a zaručila parlamentní zastoupení menšiny. Do J Rhodésie přišel brit. guvernér, by zde připravil svobodné volby – 1980 nezávislý stát Zimbabwe v čele s prezidentem Mugabem.

(ústavní vymoženosti zrušeny 1987)

Proces francouzské dekolonizace

Ve fr. politikém vedení převládlo po válce přesvědčení, že Francie své kolonie potřebuje k „zachování velmocenského postavení“. V lednu 1944 svolává De Gaulle konferenci fr. kolon. správních úředníků do Brazzaville (Kongo) – reakce na antikoloniální tlak USA a vyjádření přesvědčení, že nově obnovený fr. stát bude pokračovat v předešlé linii kolon. politiky. Snažili se dospět k opatřením na zlepšení kol. správy a zabránit zneužívání moci, ale rozhodně se nepřipustila možnost uznání nezávislosti či jen autonomie kol. zemí.

V roce 1946 přijata nov ústava, která definuje Francouzskou Unii jako centralizovaný spolek „starých kolonií“ (Martinique, Guedeloupe, Réunion, St. Pierre a Miguelon a Alžírsko) – zde už fungovalo fr. model rozdělení na departementy, „přidružených států“ (Maroko, Tunisko, Indočína) – na základě smlouvy, a „zámořských území“ (rovníková a západní Afrika). Ústava zaručovala ustavení místních parlamentů, ale ty měly jen poradní funkce.