C 18 - Podstata a problémy československé společenské reformy šedesátých let

Zrcadlo realitě nastavil IV. sjezd spisovatelů v červnu 1967:

• naše národy jsou v krizi, poněvadž jsme narušili tradici i vztahy mezi lidmi, ověsili jsme se pověrami, pod jejichž tíhou klesáme

• model socialismu se neosvědčil, zavedl nás do slepé uličky

Novotný a Hendrych byli překvapeni rozsahem revolty. Tři dny po skončení sjezdu byl v Praze zahájen proces proti spisovateli Janu Benešovi, filmaři Karlu Zámečníkovi a redaktoru Svědectví Karlu Tigridovi, žijícímu od r. 1948 v cizině.

Zasedání ÚV KSČ v říjnu 1967 už také neprobíhalo zcela pod taktovkou Novotného. S kritikou vystoupil A. Dubček, Smrkovský, Špaček aj. Současně se uskutečnil průvod vysokoškoláků se zapálenými svíčkami a heslem: Chceme světlo! (Šlo o reakci na přerušování dodávek proudu) Demonstrace na Strahově byla brutálně potlačena VB. Ani po návštěvě Brežněva se Novotnému nepodařilo umlčet hlasy žádající rozdělení vrcholných funkcí.

Novotného opozice ale neměla jasný plán. Na protinovotnovské platformě se sešli Dubček, Indra, Smrkovský, Kolder, Bilak a Šik. Kritika Novotného však byla osobně vyhrocená a značně nervózní. Novotnému se podařilo přesunout jednání o vlastním odvolání na počátek ledna. Postavil se za něj hlavní výbor KSČ ministerstva národní obrany , který v dopise pro ÚV KSČ rozdělení funkcí odmítl. Na plenárním zasedání ÚV KSČ (3.-5.1.1968) ale stála většina hlasů proti Novotnému, který se nakonec rozhodl podpořit A. Dubčeka v kandidatuře na prvního tajemníka. Tím začalo „Pražské jaro“.

Rok 1968

Většina občanů reagovala na lednovou změnu bez zájmu. Chápala změnu jako boj o „koryto“. Zájem o politické události nastal až na konci února. Významným podnětem se staly televizní pořady a debaty (T.G.M a demokracie za první republiky, příčina smrti J. Masaryka, justiční vraždy 50. let). V březnu byla ve sdělovacích prostředcích zrušena cenzura. Na veřejnost pronikly zprávy o pokusech Novotného použít na podzim 1967 represívních prostředků proti svým kritikům. Velkou Novotného aférou bylo odhalení korupce jeho chráněnce generála J. Šejny. S narůstajícími diskusemi se začaly objevovat občanské požadavky mzdové, sociální, náboženské svobody, kulturně – osvětové, národnostní, posílení nekomunistických stran, rehabilitace objetí politických procesů, demokratizace KSČ, urychlení ekonomické reformy atd. Reformní hnutí si získávalo široký ohlas a začalo přerůstat v celonárodní a celospolečenské. Navazovalo na reformní hnutí 60. let, i ono bylo názorově a politicky diferencované, spojovali se v něm komunisté i nekomunisté.

V nižších orgánech komunistické strany se ozývaly hlasy po větší informovanosti, byly zavedeny tajné volby, formovala se protinovotnovská opozice a došlo i na výměnu funkcionářů. 22.3. A. Novotný abdikoval na funkci prezidenta a 30.3. byl do úřadu zvolen L. Svoboda. 8. dubna byla jmenována vláda v čele s O. Černíkem. Krátce na to byl do čela Národního shromáždění zvolen J. Smrkovský. Současně byly posíleny pravomoce vlády a parlamentu. Do pravomocí vlády přešly i resorty, které do nynějška neomezeně spravovala KSČ (armáda, zpravodajská služba a Bezpečnost, zahraniční politika, hlavní směry hosp.). Změny zasáhly i samotnou Bezpečnost a armádu. Nový ministr vnitra J. Pavel prosazoval oddělení Státní bezpečnosti od Veřejné, přičemž StB měla omezit svou činnost (na sledování vnějších agentů).