Ekologie stanovišť FZP

46 

    Zatímco  pojem  travinný  biom  je  dosti  přesně  definován,  je  ohraničení  pojmu  louka  dosti 
nejednotné. Agronom např. pod tímto názvem  rozumí trvalý travnatý porost,  využívaný kosením. 
(Louky  a  pastviny  v agronom.  smyslu  však  odlišeny  nejsou).  Z ekosystémového  hlediska  je  za 
louky možno považovat takové ekosystémy, kde primární producenti náleží převážně mezi vytrvalé 
traviny a byliny, kde se konzumenti vyskytují jen v přirozené míře a kde dochází k pravidelnému 
exportu  rostl.  biomasy  pro  hospodářské  účely  mimo  ekosystém,  takže  detritový  potravní  řetězec 
převažuje nad pastev. – kořist. řetězcem. 
 
Travinná společenstva v Československu           
    V ČSR připadá z celkové výměry půdního fondu na trvalé trav. porosty (louky a pastviny) 13 %, 
což  představuje  25  %  zeměd.  půdy,  t.j.  asi  1,71  mil.  ha  (v  ČR  086,  v SR  0,85  –  r.  1980). 
Každoročně u nás luk a pastvin ubývá  – v r. 1960 např. bylo v ČR 1,9 mil. ha, v SR 0,9 mil. ha. 
V ČR připadá asi 2/3 na louky, 1/3 na pastviny. 
    Travinné porosty v ČSR je možno z hosp. hlediska rozdělit do 5 typů:  
1)  Silně  podmáčené  typy  trav.  porostů  –  Pluagmito  –  Magnocariceta  –  skupiny  mokřadních  typů 

luk  se  stále  nebo  periodicky  podmáčeným  půd.  profilem,  přičemž  podzemní  nebo  záplavová 
voda  se  udržuje  po  značnou  část  vegetačního  období  při  nebo  nad  půdním  povrchem. 
V pahorkatinných nebo vrchovinných zeměd. přírod. oblastech jsou vesměs tvořeny krmivářsky 
nehodnotnými  nízkými  ostřicemi,  suchopýry,  příp.  sítinami,  skýtajícími  nízké  výnosy  0,5  –  5 
t/ha sena. V nížinném stupni rostou na podmáčených a zaplavovaných stanovištích vys. ostřice 
(C. gracilis) nebo trávy (Glyceria maxima, Phragmites commnis) o podstatně vyšší výnosnosti, 
1 – 10 t/ha sena. V minulosti byly využívány jako stelivové louky, vždy však byly problémy se 
sklizní.