Ekologie stanovišť FZP

2), pouště (24) a mokřady (4) a pouze 1/4 na biomy, které jsou bezprostředně nebo 

výhledově spojeny s výživou lidstva: na travinný biom -24 mil. km2 (16%) a zemědělské kultury – 
14  mil.  km

2  (9  %).  Travinný  biom  zaujímá  plochu    24  mil.  km2. Je  využíván  většinou  jen  velmi 

extenzivně, ale v jeho ekologicky vyvážené exploataci leží značná rezerva pro budoucí generace.  
    V mírném  pásmu  se  travinné  formace  vyskytují  tam,  kde  nedostatek  vody  nedovoluje  růst 
souvisl.  lesa,  tedy  na  velké  ploše  nitra  kontinentů.  Jsou  to  zejména  stepi  Eurassie,  prérie  Sev. 
Ameriky,  pampy  Již.  Ameriky  a  veldy  již.  Afriky.  V trop.  pásmu  jsou  to  především  některé  typy 
savan. Lidé často vidí v zeleném „bezlesí“ pouze „trávu“ – jakousi anonymní výplň přírody. Tento 
výraz bohužel skrývá obrovskou rozmanitost tvarů a funkcí, jíž jsou charakteristické vůdčí čeledi 
rostlin  –  lipnicovitých,  šáchorovitých  a  sítinovitých.  Jenom  vlastní  trávy  (čel.  lipnicovitých) 
zahrnují globálně asi 10 0000 druhů, mezi nimiž jsou typy s velmi širokou ekolog. přizpůsobivostí a 
naproti tomu druhy úzce specializované. Základní rysy: úzké listy, listnatá stébla s kolínky, květy 
uspořádány do klásků, klásky s plevami, pluchami, pluškami, plod obilka…. 
Šáchorovité  (např.  ostřice)  mají  některé  odlišnosti:  trojhrannou  bezkolénkovou  lodyhu,  oddělená 
květenství samčích a samičích květů, plod měchýřek, resp. mošničku. Travinné dominanty našich 
luk  a  pastvin  jsou  vesměs  rostliny  větrosnubné  –  když  části  květů  dozrají,  zpravidla  za  slunného 
rána zduří plenky tak, že roztáhnou plušku a pluchu a ven vytlačí malé prašníky, jejichž nitky se 
rychle  prodlouží.  Prašné  váčky  prašníků  brzy  prasknou  a  vítr  rozfouká  pyl.  Blizny  se  obvykle 
vynoří  o  den  později,  což  je  zábranou  pro  samoopylení.  V závislosti  na  místních  podmínkách 
prostředí  je  různá  doba  klíčního  odpočinku  (dormace)  obilek,  kdy  signálem  k probuzení  (klíčení) 
může být určitá kombinace tepelných, světelných a vlhkostních poměrů.  
V kulturní krajině střed. Evropy zaujímají travinné porosty asi 1/4 výměry zemědělské půdy. 
 V porostu se výrazně uplatňují traviny (trávy, sítinovité, šáchorovité) a vedle nich četné, ale málo 
abundantní byliny, příp. polokeře. Většina druhů je zde vytrvalá a náleží co do život. formy mezi 
hemikryptofyty.  Struktura  porostů  je  dosti  složitá,  vertikální  profil  je  mnohovrstevný  nad  i  pod 
povrchem země. Vedle vysokostébel. trav se podílejí vys. byliny, nižší patro je obsazeno trsnatými 
trávami  a  drobnějšími  bylinami.  Posloupnost  fyziol.  aktivity  a  rozmanité  strukturální  uspořádání 
umožňuje  mnoha  druhům  existenci  na  společ.  stanovišti,  aniž  si  navzájem  konkurují.  V této 
diverzitě  je  uložen  jeden  z hlavních  autoregulačních  mechanizmů,  které  vedou  ke  stabilitě 
přirozených travinných ekosystémů. Pokud jde o produkční schopnosti trav. biomu na Zemi, není 
pochyb o tom, že při jejich plném využití lze zajistit výživu lidstva i při vzrůstající populaci. Byly 
provedeny  reálné  kalkulace  a  vypočtena  maximálně  možná,  tedy  potenciální  produkce  a  srovnána 
s produkcí  skutečnou.  Ukázalo  se  ,  že  Evropa  využívá  čtvrtinu,  Již.  Amerika  setinu  produkčních 
možností a Afrika ještě méně.  
    Evropa leží z největší části v les. zóně a proto převážná část travinných porostů je zde druhotná. 
Původní  travinné  formace  se  vyskytují  jen  v omezeném  rozsahu  nad  horní  hranicí  lesa,  na 
rašeliništích,  v močálech,  v akviích  a  ve  fragmentech  lesostep.  společenstev.  Všechny  ostatní 
travinné porosty jsou náhrad. společenstvy lesů a potenciálně by se opět samovolně zalesnily.