Ekologie stanovišť FZP

41 

americká osika (P. tremuloides), bříza papírovitá (B. papyrifera), olše (A. incana, A. virdis), vrba 
(S. cordata).  
    Ačkoliv  jsme  se  zmínili  o  tom,  že  v tajze  je  klima  již  snesitelnější  než  v tundře,  přeci  jen  na 
území  tajgy,  v oblasti  Ojmjakonu,  leží  nejchladnější  bod  země,  kde  bylo  naměřeno  až  –70o  C. 
V těchto  extrémních  podmínkách,  s půdou  po  většinu  roku  stále  zmrzlou,  mohou  boj  s chladem  a 
suchem (zmrzlá voda je pro rostliny nepřístupná a tak dochází k mimořádnému vysychání) přestát 
jen obzvlášť životaschopné dřeviny. V této oblasti získává převahu nad smrky a jedlemi především 
modřín L. dahurica, jemuž se na stále zmrzlých půdách daří nejlépe. Přežít mu pomáhá hlavně to 
(podobně i jiným sibiřských modřínům –L. sibirica, L. sukaczewii), že nepříznivé období přetrvává 
bez jehličí. Obdivuhodné je ale jistě i to, že během krátkého léta stačí vytvořit nejen nové jehlice, 
ale s jejich pomocí i dostatečné množství stavebních a růstových látek. 
    Mnoho jehlič. dřevin má husté koruny, tvořící hluboký stín. Ony samy snášejí stín dobře, většina 
rostlin však potřebuje hodně světla a nemůže růst ve stínu. Proto je v lesích tohoto typu nedostatek 
podrostu, zem pokrývají koberce spadaného jehličí (tajga vypadá do jisté míry podobně jako jehlič. 
horské  lesy).  Možná,  že  se  tajga  může  zdát  celkově  monotónní,  pustá  a  nudná  ve  srovnání 
s bohatstvím  lesů  listnatých.  V porovnání  s tundrou  je  však  ekologické  rozrůznění  tajgy  ohromné. 
Už  sám  souvislý  les  vytváří  živočichům  podstatně  výhodnější  podmínky  existence.  Mohou  žít 
v korunách stromů, pod kůrou, ve dřevě nebo i na zemi, ukrývat se v dutinách, pod kořeny, vývraty 
či  houštinách,  živit  se  jehličím,  semeny,  kůrou…  Je  zde  tedy  ohromné  množství  různých  útočišť 
v porovnání s jednotvárnou tundrou na severu, kde je jen málo typů stanovišť, která mohou zvířata 
osídlit. Proto svět zvířat tajgy je podstatně různorodější a bohatší.  
    Jen  pro  zajímavost  –  v tajze  nalézáme  nejdále  na  sever  vysunuté  výspy  výskytu  živočichů 
studenokrevných,  většina  zástupců  této  skupiny  má  totiž  ráda  teplo  a  žije  hlavně  v oblastech  pod 
obratníkem. Sem dosahuje několik druhů. Z obojživelníků je to známý skokan hnědý (R.teporaria) a 
sibiřský druh Hymobius keyserlingi, kteří žijí až při okrajích tajgy. V její již. části se vyskytují také 
ropuchy. Z plazů je to zmije obecná (V. berus) a drobná ještěrka živorodá (L. vivipara), obě známé 
tím, že rodí přímo živá mláďata, což je vlastně přizpůsobením pro život v chladných oblastech (tak 
třeba j. živorodá v již. částech svého areálu klade vejce do země). Obě svým výskytem zasahují až 
k polár. kruhu.  
    Zajímavé je dotknout se poněkud blíže vzájemné podoby fauny tajgy Eurasie a Sev. Ameriky. Ta 
je podmíněna rozsáhlou výměnou zvířat přes pevninský most tzv. Beringie, který spojoval Aljašku 
se Sibiří v oblasti Beringovy úžiny. V obou tajgách žije medvěd hnědý, liška obecná, rosomák, rys, 
los atd. V americké tajze ovšem nejsou veverka obecná, sobol, srnec sibiřský a řada dalších druhů 
velmi  rozšířených  v eurasijsé  tajze,  kde  zase  naproti  tomu  nejsou  např.  urzon  kanadský,  skunk 
smradlavý,  medvěd  baribal.  Proč  se  tedy  fauna  eurasijské  a  americké  tajgy  v některých  rysech 
shoduje  a  v jiných  se  liší?  Je  tomu  tak  proto,  že  živočichové,  kteří  jsou  jen  v jedné tajze,  se  sem 
rozšířili  až  v době,  kdy  se  pevninský  most  již  ponořil  do  moře,  takže  tato  zvířata  po  něm  již 
nestačila  přejít  na  druhou  polokouli.  A  jak  je  to  třeba  s eurasijským  sobem  a  velmi  podobným 
americkým  maribú,  jelenem  a  jeho  mohutnější  americ.  formou  wapiti?  Také  tyto  druhy  velkých 
kopytníků  se  dostaly  na  severoamer.  kontinent  přes  pevninský  most,  protože  to  však  bylo  v době 
poměrně nedávné, jen velmi málo se změnily oproti svým eurasijským příbuzným.