Ekologie stanovišť FZP

43 

sudetskou část středoevr. lesů, v karpatské části přecházejí smrčiny v klečové porosty limbové (P. 
cembra)  a  v modřínové  smrčiny.  Klečové  porosty  jsou  velmi  výraznou  a  vzhledově  dobře 
odlišitelnou  veget.  jednotkou.  Bylinným  podrostem  se  však  téměř  neliší  od  horských  smrčin.  Na 
rašeliništích  jsou  klečové  porosty  (pokud  nebyly  uměle  založeny)  reliktem  i  v nižších  polohách. 
Výskyt kleče ve vysokých polohách má nesmírný význam především z hlediska ochrany půdy. Kleč 
brání jejímu splavování, šíření holí a kamenných sutí, její pružné větve jsou i ochranou proti tvoření 
lavin.  
    Stejně  jako  podle  fyziognomie,  je  horský  (subalpinský)  jehlič.  les  podobný  tajze,  můžeme  tuto 
podobnost do jisté míry sledovat i na fauně. Vysvětleme si alespoň zhruba příčinu této podobnosti a 
podívejme  se  na  některé  podrobnosti  ve  vztazích  fauny  těchto  2  typů  jehl.  lesa  opět  na  příkladu 
obratlovců. V minulosti (v pleistocenu) sahala tajga daleko na jih Evropy, takže i zde žila zvířata 
jako losi, sobi, rosomáci apod. V poledovém období, kdy došlo ke značnému oteplení, byla tajga i 
její  zvířena  znovu  vytlačena  na  sever,  mnohé  její  prvky  se  tu  však  zachovaly  a  to  především  ty, 
které mohou  žít i  ve smíšeném  lese, např. někteří tetřevovití  ptáci,  ze sov kulíšek nejmenší  a sýc 
rousný.  Je  však  třeba  dodat,  že  na  vhodných  chladnějších  místech  tajga  (i  když  v poněkud 
pozměněné formě) v malých zbytcích přetrvala období oteplení. Jde zejména o zbytky původních 
jehlič.  lesů  v horách  a  podhůřích,  které  vzhledem  odpovídají  tajze  a  jsou  tvořeny  stejnými  či 
podobnými  druhy  dřevin.  Zde  najdeme  častěji  než  jinde  zmíněné  tetřevovité  ptáky,  sovy,  křivky, 
čížky.  Navíc  jsou  zde  ještě  živočichové,  kteří  představují  pravé  tajgové  obyvatele  a  s kterými  se 
setkáme až v pravé severské tajze. Takovým druhům říkáme glaciální  relikty, čili zbytky ledových 
dob  a  hovoříme  o  jejich  boreoalpinním  rozšíření,  t.zn.  že  žijí  v boreálním  pásu  (tajze)  a  pak 
ostrůvkovitě v horách jižnějším směrem. Mezi takové druhy patří např. ořešník krop., datlík tříprstý 
či čečetka zimní, která však častěji než v tajze žije v lesotundře, ze savců např. myšivka horská. 
 
Světlé jehličnaté lesy (bory) 
    V případě  bor.  porostů  hovoříme  o  světlých  lesích  zcela  právem.  Borovice  les.  je  totiž  typický 
světlomilný  druh,  který  vytváří  nepříliš  husté,  dobře  prosvětlené  porosty.  Vzhledem  ke  svým 
nárokům na světlo se uplatňuje především tam, kde jí nekonkurují stínomilné stromy. Konkurenční 
vztahy  mohou  ovšem  vyvolat  zcela  klamnou  představu  o  nárocích  tohoto  druhu  na  podmínky 
prostředí. Borovici optimálně nevyhovují půdy písčité, vysychavé na straně jedné a zamokřené až 
rašeliništní  na  straně  druhé,  jak  by  se  snad  podle  jejího  rozšíření  mohlo  zdát,  ale  je  na  ně 
vytlačována  jinými  dřevinami,  např.  bukem,  smrkem,  někdy  i  dubem  a  jinými  listnáči.  Přirozené 
borové lesy jsou proto omezeny především na extrémní stanoviště. Souvislé porosty jsou vytvořeny 
často na chudých píscích, kde se nedaří dubu, který zůstal někdy je jako slabá příměs. V horách a 
podhůřích roste borovice jen v menších skupinách na skalách a sutích. Větší podíl má na rašelinách, 
kde  se  smrku  obyčejně  nedaří  a  vytváří  jen  nesouvislé  porosty.  Z těchto  poznatků  vyplývá  i 
přirozený  dřevinný  doprovod  borovice,  který  tvoří  dub,  modřín,  smrk,  někdy  i  jedle,  klen  a  buk. 
V každém případě je borovice les. obdivuhodným stromem, rozšířeným v Evropě od Španělska na 
západě až k pobřeží Tichého oceánu na východě. Tak velký přirozený areál rozšíření nemá žádný 
jiný strom. Je velice nenáročná jak na množství živin v půdě, tak i na vodu, kromě toho hluboko 
sahající kořenový systém jí dovoluje čerpat obojí ze značné hloubky. K velké převaze borovice les. 
v některých krajinách střední a zejména sever. Evropy přispěl velmi významně člověk tím, že pálil 
lesy. V podmínkách sev. Evropy, v nichž se daří smrku i borovici, podporuje požár šíření borovice. 
Borovice  totiž  dobře  nalétává  na  minerální  půdu,  kdežto  smrk  potřebuje  k zmlazování  půdu 
pokrytou vrstvou humusu. Kromě toho borovici lépe chrání i její hrubá borka. Požár tedy podporuje 
především  růst  světlomilných  dřevin,  k nimž  patří  i  bříza,  osika  a  modřín,  které  i  s borovicí 
označujeme  také  jako  pionýrské  či  průkopnické  dřeviny,  protože  připravují  podmínky  pro  další 
dřevinné  druhy.  Stejně  jako  smrk  stala  se  i  borovice  díky  své  nenáročnosti  jednou 
z nejpěstovanějších dřevin na rozsáhlých plochách, často také na úkor smíšených či listnatých lesů. 
Dnes je mnohdy velice obtížné určit, zda jde o přirozený bor, či o uměle založený porost na místě 
jiného les. společenstva. Nacházíme-li v bor. lesích bohatší typy bylinného podrostu, svědčí o tom, 
že jsou to stanoviště, na nichž původně borovice rostla jen jako příměs k jiným dřevinám, ne však