Ekologie stanovišť FZP
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu PDF.
Jehličnaté lesy subalpinské a horské Smrk ztepilý je jedním z nejdůležitějších stromových zástupců v západ. části boreálního pásu.
Jižněji od něj, kde je podstatně tepleji, se vyskytuje přirozeně jen v podhorských a horských
oblastech. Horní hranice uzavřeného lesa je tvořena pravidelně smrkovými porosty, jen
v klimaticky kontinentálnějších horách (Vysoké Tatry, Alpy) vystupují ještě výše porosty limby či
modřínu. V jižnějších oblastech mizí smrk i z vysokých pohoří, stejně tak není ani v mírné
oceánické záp. Evropě, zatímco východním směrem, v horských oblastech bohatých srážkami, tvoří
rozsáhlé lesy (Karpaty, pohoří Balkánu).
V oblastech horských smrkových lesů panuje klima s nízkými teplotami. Jen asi 80 dní v roce je
denní průměrná teplota nad 10o C, což je však teprve spodní hranice, při které může většina
42
středoevropských rostlin kvést, plodit a vytvářet zásobní látky. To je také jeden z důvodů, proč jsou
smrkové porosty se své vlastní oblasti chudé nejen na ostatní dřevinné, ale i bylinné průvodce.
Obsah pryskyřice v jehličí způsobuje, že se jehličí rozkládá jen pomalu a dává nehodnotný,
kyselý humus. Pryskyřice a třísloviny zabraňují bakteriím v jejich rozkladné činnosti, nehledě na to,
že mikroorganismy následkem vlhkého a chladného klimatu jsou téměř 1/2 roku ve stadiu
strnulosti. Proto rozklad jehličí postupuje daleko pomaleji, než rozklad listí v lese listnatém. Jehličí
se naopak hromadí v mohutné vrstvě a tvoří polorozložený surový humus. A protože v oblasti
rozšíření podhorských a horských jehlič. lesů padá hodně srářek (zhruba 1000 – 2000 mm), je tato
svrchní vrstva vyluhována, přičemž humusové kyseliny vsakují do půdy, kde uvolňují minerální
živiny, odnášené pak do spodních vrstev půdy. Tím, samozřejmě, dochází k výraznému ochuzení
nejsvrchnějších partií a vznikají kyselé a podzolované půdy.
Hustými korunami smrků proniká k půdě málo světla, což přirozeně také ovlivňuje kvalitu i
kvantitu podrostu, nesmíme zapomenout ani na špatnou možnost klíčení semen na vrstvě jehličí. Ve
srovnání s pestrostí květů doubrav či bučin působí smrkové porosty pochmurně, značně připomínají
boreální typ jehličnatého lesa (tajgu). Převládnutí smrku nad ostatními dřevinami způsobuje tedy
celý soubor stanovištních podmínek horského (subalpinského) pásma. Jeho přirozeným průvodcem
je jedle bělokorá, modřín opadavý, buk lesní a javor horský neboli klen (A. pseudoplatanus).
Jednotlivě vtroušen se vyskytuje poměrně často i jeřáb obecný, většinou ovšem na světlejších
místech v uvolněném prostoru. V mládí ale snáší i zastínění a tak často vidíme starý, prořídlý porost
smrku s bujným podrostem jeřábu, který čeká na svou příležitost. Ta přijde po vykácení stromového
patra, jeřáb pak má dostatek světla, rychle roste a na čas ovládne paseku. Čas jeho vlády však není
příliš dlouhý, neboť jeho rychlý růst brzy ustává a sousední dřeviny jeřáb dorůstají, přerůstají, až jej
utlačí. Průkopnickému, odolnému jeřábu připadá v horských a podhorských oblastech úloha
připravit půdu pro smrk, který pod jeho ochranou dobře zmlazuje.
Půdní vegetace smrkových lesů je určena většinou vytrvalými travinami a nízkými keříky čel.
Ericaceae (brusinka, borůvka, vřes), kapradinami a mechy. Na vlhčích a světlejších místech je
nejnápadnější travou třtina chloupkatá (C. villosa), která ve svém hustém porostu může zničit téměř
všechny rostliny včetně semenáčků smrku. Na stinnějších a méně vlhkých místech vytváří souvislý
porost a hustý drn metlice křivolaká (D. flexuosa). Borůvka je nejhojnějším zástupcem čel.
Ericaceae. Zatímco v nížinách tvoří nízké a ploché keříky, ve smrk. porostech vyšších poloh vyrůstá
až do výšky 50 cm. Velmi zajímavé jistě je, že bylo podle letokruhů zjištěno, že může dosáhnout
stáří až 60 – 70 let. Bohatě bývá vyvinut i mechový pokryv, který ovšem má v souvislé vrstvě
mnohé negat. vlastnosti. Znemožňuje často přístup světla k půdě, kořeny dřevin nemají dostatek
kyslíku a vytvářejí nedokonalou soustavu, tím slábne jejich konkurenční schopnost a zmenšuje se
schopnost zmlazování. Semenáčky, které vyklíčí v mechové vrstvě, nedosáhnou svými kořínky
k půdě a hynou dříve, než se v ní trvale uchytí. Hojný bývá ve smrčinách např. bělomech sivý
(Leucobrium glaucum), který je v kulturních smrčinách nižších poloh ukazatelem postupujícího
znehodnocování půdy. Jiným hojným druhem, který ovšem lesníci neradi vidí, je rašeliník (Sphagn
um). Ten totiž může být při vhodných stanovištních podmínkách příčinou vzniku rašelinišť, protože
je takřka nezávislý na půdním podkladu, ale postačí mu dešťové srážky a minerální prach ve
vzduchu. Rozhodujícím činitelem je tu vedle jeho nenáročnosti i zvláštní stavba lístků, které jsou
složeny ze 2 druhů buněk: zelené buňky, které asimilují a velké mrtvé buňky, které mohou přijímat
množství vody, chránit ji před vypařováním a dlouhý čas hromadit.
Ojediněle a za zvlášť příznivých stanovištních podmínek sestupoval smrk i do nižších poloh
(nejčastěji v údolních zářezech, kde se vytvářela mrazová jezera), kde vytvářel menší porosty,
označované jako reliktní smrčiny. Ty pak byly také příčinou toho, že se smrk šířil z těchto ostrůvků
na místa vykáceného smíšeného či jehličnatého lesa, kde původně nerostl. Jeho šíření ovšem
později silně podporovala lesní kultura. Rychlý růst semen, jejich snadné získávání i lehké
pěstování smrku na holosečích byly hlavními příčinami, proč se smrk stal (vedle borovice)
nejrozšířenějším lesním stromem.
Stoupáme-li v horách smrk. porosty, pozorujeme, že les řídne, stromy jsou menší, zavětvené až
k zemi a jsou postupně nahrazovány porostem kleče (borovice horská,P. mugo), což platí pro