Ekologie stanovišť FZP

38 

humusu, je proto ve svrchní části i dostatečně kyprá, což umožňuje klíčení semen mnoha nových 
rostlin, přinášených vodou. Ty obyčejně rostou na čerstvě usazených vrstvách půdy bez jakékoliv 
konkurence  a  rychle  se  tedy  šíří.  Na  druhé  straně  může  být  ovšem  tento  rostlinný  pokryv  velice 
rychle  znovu  zničen  dalším  zaplavením.  Ve  stromovém  patru  převládají  většinou  topol  černý  (P. 
nigra),  v jižnějších  oblastech  topol  bílý  (P.  alba)  –  přistupují  i  olše  lepkavá  (A.  glutinosa),  jasan 
ztepilý  (F.  excelsior),  jilm  vaz  (U.  laevis)  a  jednotlivě  téměř  všechny  dřeviny,  jež  se  nejvíce 
vyskytují v tvrdých luzích. 
 
Tvrdé luhy 
    Tvrdé dřeviny tvoří porosty nejvíce vzdálené od břehu řeky. Většinou nejsou již pravidelně každý 
rok zaplavovány, voda po záplavách obyčejně rychle opadne, půda je ovšem stále dostatečně vlhká. 
Charakteristickým  znakem  je  výrazná  patrovitost  a  velké  druhové  bohatství  životních  forem. 
Mnohdy  bývají  tato  lužní  rostlinná  společenstva,  využívající  úrodnou  půdu  vyšších  náplavů, 
v přirozeném  stavu  těžko  přístupná,  neprostupná  a  svou  bujností  poněkud  připomínají  tropický 
deštný  les.  V Evropě  rostou  nejvyšší  duby,  jasany,  jilmy,  javory,  ale  dokonce  i  smrky,  jejichž 
semena  sem  většinou  donese  proud  z vyšších  nadmořských  poloh,  právě  v lužních  lesích. 
Nejtypičtějšími zástupci stromového patra jsou dub letní (Q. robur) a jilm drsný (U. glabra), které 
společně  s jasanem  ztepilým  tvoří  v přirozených  lesích  základ  druhové  kombinace  dřevin.    Jilmy 
ovšem  z mnoha  luž.  lesů  vlivem  grafiózy  téměř  zmizely.  (Grafióza  je  choroba  vyvolaná  houbou 
Graphium ulmi, která bují především v lýku jilmů, zachvacuje cévní svazky a způsobuje usychání). 
Na  poněkud  sušších  místech  lze  nalézt  habr  obecný,  který  tvoří  již  přechod  z tvrdých  luhů  do 
vlhkých  habřin.  V jižnějších  územích,  zvláště  tam,  kde  je  hojnější  topol  bílý,  je  možno  nalézt  i 
ořešák  vlašský  (Juglans  regia).  Příležitostně  bývá  pěstován  odolnější  severoamerický  zástupce, 
ořešák  černý  (J.  nigra),  poskytující  cenné  dřevo.  V podrostu  jsou  pro  tvrdé  luhy  velmi 
charakteristické  různé  liány,  především  chmel  obecný  (H.  lupulus),  dále  plamének  plotní  (C. 
vitalba) a břečťan obecný (H. helix). 
 
Opadavé listnaté lesy bažinné (olšiny) 
    Lužní lesy jsou v podstatě vázány na vodu tekoucí, ať již na povrchu, či pomalu proudící v půdě. 
Naproti  tomu  bažinné  typy  les.  porostů,  kde  jde  téměř  výhradně  o  porosty  olšové,  se  přirozeně 
vyskytují na půdách širokých mělkých prohlubenin, více či méně zabahněných anebo zamokřených, 
s málo  pohyblivou  hladinou  podzemní  vody,  která  v některých  případech  dokonce  vystupuje  nad 
povrch půdy. Podobně jako v lužních lesích i zde nejsou půdy a klima příliš rozhodujícími faktory a 
mají  jen  druhový  význam.  Jednoznačně  dominujícím  stromovým  druhem  je  olše  lepkavá  (A. 
glutinosa), která snáší celkem dobře trvalé zamokření. Na taková extrémní, mokrá stanoviště, ji jiné 
druhy  stromů  mohou  těžko  následovat.  Zvláště  škodlivá  je  totiž  pro  ně    stojící  voda  v letním 
období,  kdy  dochází  k jejímu  značnému  ohřívání  a  kdy  je  pak  velmi  chudá  na  kyslík.  K tomu  je 
zvláště  citlivý  buk,  dub  zimní  a  prakticky  všechny  jehličnany.  Proti  přebytku  vody,  zejména 
stagnující, je ovšem citlivá dokonce i olše, která sice na takových trvale zamokřených stanovištích 
roste, ale lépe se jí daří tam, kde hladina vody během roku kolísá, nebo tam, kde dochází k trvalejší 
výměně vody. Nerostou zde příliš často ani vrby (těm vysoká hladina vody nevadí), protože v dobře 
vytvořených olšinách vzniká boj o světlo a slunné druhy vrb ustupují. Olše lepkavá má schopnost 
vytvářet chůdovité kořeny, které jí lépe umožňují existenci na půdách zaplavených po celé měsíce 
vodou.  Na  kořenech  má  olše  kulovité  hlízky  velikosti  ořechu,  vytvořené  symbiotickou  hlenkou 
(Plasmotiophora alni), která váže dusík, jímž obohacuje půdu. 
    Zajímavé  je,  jaká  úžasná  floristická  jednotnost,  způsobená  ovšem  především  jejich  velkou 
izolovaností,  zcela  podmíněnou  extrémními  stanovišti,  panuje  v olšinách  jak  na  západě,  tak  i  na 
východě. I olšiny se ovšem do jisté míry liší právě vzhledem ke stupni zamokření. Existují porosty 
olší, kde voda trvale překrývá povrch půdy a sušší zůstávají jen malé vyvýšeniny. Klíčení olší, ale i 
jiných rostlin, je zde omezeno jen na staré pařezy či padlé kmeny. Po jejich úplném zetlení teprve 
vyniknou  už  zmíněné  chůdovité  kořeny  nových  olší.  Na  sušších  stanovištích,  kde  voda  v letních 
měsících  klesá  pod  povrch  půdy  a  kde  jsou  tedy  podmínky  pro  klíčení  příznivější,  přistupují  již