Ekologie stanovišť FZP

Opadavé listnaté lesy xerothermní 
     Xerothermní  (teplomilné)  doubravy  mají  oblast  svého  hlavního  rozšíření  v pásu 
submediterárním.  Směrem  k severu  od  mediterární  zóny  se  zkracuje  intenzita  i  délka  trvání  letní 
doby sucha, zima se stává pozvolna chladnější a tvrdolisté, stále zelené porosty jsou nahrazovány 
v létě  zelenými  teplomilnými  listnatými  lesy.  Svým  charakterem  opadavých  lesů  má  tato  oblast 
ekologicky rozhodně blíže k středoevropské zóně list. lesů, tvoří vlastně jakýsi přechod mezi oběma 
zónami.  Porosty  teplomilných  dřevin  jsou  tvořeny  dubem  pýřitým  =  šípák  (Q.  pubescens),  na 
východě cerem (Q. cerris) a v sev. Španělsku, záp. a jihozáp. Francii druhem Q. pyrenaica, který je 
pro svou výbornou výmladnou schopnost velmi typický v pařezinách. K tomu přistupují na západě 
javor francouzský (A. monspessulammi), jeřáb oskeruše (S. domestica) a jeřáb břek (S. torminalis). 
Směrem  na  východ  (v  oblastech  Makedonie  a  Řecka)  jsou  dominantními  druhy  další  teplotně 

37 

náročné dřeviny, jasan zimnář (Fraxinus ornus), habr východní (C. orientalis) a habrovec habrolistý 
(Ostrya carpinifolia). 
     Porosty dubu pýřitého jsou většinou řídké, velmi světlé a zakrslé. Vzrůst šípáku je totiž keřovitý, 
zřídka  dosahuje  charakteru  nízkého  stromu  s křivolakým  kmenem.  Podobné  porosty,  i  když 
poněkud vyšší, tvoří i dub cer. 
    Teplomilné doubravy  submediterární zóny jsou většinou degradovány  v křovinaté formace a na 
Balkáně  jsou  označovány  názvem  Sibljak.  Je  to  vlastně  obdoba  makchie  v tvrdolistých  porostech 
mediterární  oblasti.  Podobně  jako  tam,  i  zde  byly  a  jsou  využívány  k výrobě  dřevěného  uhlí,  ale 
především k pastvě. Intenzivním pasením koz je vegetace i zde na mnoha místech zcela zničena a 
zůstávají  jen  holé  skály.  Šípákové  doubravy,  označované  možná  vhodněji  jako  šípákové  háje,  se 
zachovaly  i  ve  středoevropském  lesním  území  na  půdách  s výhřevným  (vápencovým  či 
dolomitovým) podkladem. Jde o velmi stará reliktní společenstva, která dosáhla největšího rozvoje 
v teplém  poledovém  období  a  po  změně  klimatu  ustoupila  na  stanoviště,  kam  jiná,  mladší  a 
životnější  společenstva  proniknout  nemohla,  na  půdy  chudé  a  z hlediska  lesnicko  hospodářského 
bezvýznamné. Šípákové háje ztratily ovšem ve středoevropských poměrech značné plochy přeměn 
ve vinice a ovocné sady (broskev, meruňka). Dnes se zachovaly jen v malých zlomcích především 
na místech nepřístupných či jiným hospodářským způsobem nevyužitelných a zasluhují nejpřísnější 
ochranu.