Ekologie stanovišť FZP

34 

býval les. Bylinné patro v habrových lesích bývá druhově bohatší a od časného jara do léta vytváří 
nápadné aspekty, tj. má rozmanitý vzhled podle převažujících rostlinných druhů.  
    V doubravách sídlí nejvíce hmyzích škůdců. Snad ze všech dřevin trpí největším počtem škůdců 
právě duby. Jen ve středoevropských poměrech bylo na nich zjištěno kolem 130 druhů brouků, přes 
150 druhů motýlů, asi 60 žlabatek atd. Protože v lesích tohoto typu je hodně hmyzu, je zde i hojnost 
ptactva. Nejen ovšem ptactva hmyzožravého, ale i ptáků, živících se bobulemi a jinými plody. Les 
jim poskytuje výborné možnosti potravní, ale i úkrytové a hnízdní. Ve středoevropských dubinách 
bylo  zjištěno  na  dubech  hnízdění  43  ptačích  druhů,  což  je  zhruba  o  1/4  –  3/4  více  než  třeba  na 
smrcích (28), topolech (26), bucích (20) či jedlích (15). 
     Protože  se  doubravní  ekosystémy  vytvořily  v hospodářsky  nejvíce  ceněných  polohách,  zbývá 
z nich  dnes  velmi  málo.  Na  jejich  místech  mapy  ukazují  řepařsko-pšeničný  zemědělsko-výrobní 
typ, průmyslové a městské aglomerace. Původní rozšíření se kryje s neolitickým osídlením.  Hlavní 
dřeviny, dub a lípa, byly pro Slovany posvátnými stromy a ani křesťanství tuto „ekologickou úctu“ 
nepřekrylo: poutní místa a obrázky svatých bývají dodnes na zmíněných stromech. 
 

Opadavé listnaté lesy horské 
    Pod tímto pojmem máme na mysli především  horské bučiny, které ve  středoevropských  horách 
tvořily  jejich  přirozený  pokryv.  Převládal  zde  buk  lesní  (F.  silvatica)  s jedlí  bělokorou  (A.  alba), 
v některých  pohořích  se  smrkem  ztepilým  (P.  abies).  Později  byla  ovšem  většina  těchto  lesů 
nahrazena uměle založenými lesy smrkovými, takže ploch s přirozeným buko-jedlovým  porostem 
není příliš mnoho. 
    Buk je ve svém výškovém optimu (400 – 800 m n.m.) značně přizpůsobivý a roste na rozličných 
substrátech  –  vytváří  proto  řadu  druhově  odlišných  asociací  jak  s bylinami  bohatých  stanovišť 
(např. kyčelnice, zvonky, starčky, zemní orchideje – střevíčník, okrotice, hlístník), anebo s několika 
málo  druhy,  příp.  jednou  dominantou  (jíž  bývá  zpravidla  bika  hajní).  Buk  roste  rychleji  než  dub 
(jehož dřevo se však cení více) a pomaleji než smrk (který roste dobře v bučinném stupni), proto 
smrkové  kultury  velkoplošně  nahradily  bučiny,  což  se  dnes  mstí  v podobě  rozsáhlých  škod  na 
jehličnatých  kulturách  citlivých  vůči  hmyzím  škůdcům,  sněhu,  mrazu  a  hlavně  kombinaci  toho 
všeho se znečištěním ovzduší. 
    V některých středoevropských horách sahají bučiny až k horní hranici listnatého lesa a nezřídka i 
do  pásma  smrčin  (1100  –  1300  m).  V horských  polohách,  zejména  při  hřebenech,  vytváří  buk  i 
zakrslé  keřovité  porosty.  Bukovým  lesům  plně  vyhovuje  vlhké  a  vyrovnané  podnebí  středohor, 
které je o poznání mírnější než v pásmu horských smrkových lesů. Průměrná denní teplota nad 10 
oC trvá kolem 120 dní v roce, srážek padá obyčejně kolem 1000 mm za rok, z toho zhruba 3/4 ve 
vegetačním  období.  V takových  podmínkách  je  buk  velmi  expanzivní,  takže  ve  stromovém  patře 
starých  porostů  nebývá  mnoho  průvodců.  Zapojené  bukové  porosty  bývají  mnohdy  i  bez  patra 
křovinného. Příčinou je hlavně to, že stromy v bučině stojí obyčejně blízko sebe, dotýkají se  
korunami a tvoří hustou zelenou klenbu, kterou prochází na zem jen velmi málo světla. Pouze zjara, 
dokud  jsou  stromy  holé,  je  tu  bohatá  jarní  květena.  Jejímu  rychlému  rozvoji  napomáhá  několik 
okolností: půda se v bukovém lese udržuje vlhká; na podzim spadne velké množství listí (70 – 75 
q/1 ha), z něhož se tvoří hojný humus. Půda se nevyžívá a neochuzuje tak rychle jako třeba v lese 
jehličnatém a podržuje si své vlastnosti. Listí se rozkládá poměrně snadno, půda je před vyrašením 
buků  vystavena  účinkům  slunečních  paprsků  a  rychle  se  zahřívá.  Teplo  spolu  s jarní  vláhou 
připravuje výhodné vegetační podmínky, jimž se rostliny jarní světlomilné květeny přizpůsobily. Po 
vyrašení  bukového  listí  ustoupí  tato  vegetace  druhům  stinným.  Bučiny  vyznačuje  tedy  rozdílné  
složení  bylinného  podrostu  v různých  ročních  obdobích.  Celkově  můžeme  říci,  že  bučiny  mají 
mnohem jednodušší výstavbu než doubravy.  
    Vedle  buku  je  nejtypičtější  dřevinou  přirozených  horských  bučin  jedle.  Jehličí  jedlí  je  lehce 
rozložitelné  stelivo  (zhruba  stejné  jako  stelivo  buk.  listů),  což  ostře  kontrastuje  s  jehličím  smrků, 
které se rozkládá jen velmi pomalu. Však se také jedle ve směsích s bukem uplatňuje jako tvůrce 
úrodné půdy. Jedle vyžaduje kyprou, dosti