Ekologie stanovišť FZP

Opadavé listnaté lesy lužní 
    Lužní lesy jsou svérázná, botanicky, zoologicky i lesnicky zajímavá společenstva, jejichž rozlohy 
v celé Evropě neustále ubývá. Zbytky luhů se rozsáhlými technickými úpravami vod. toků vysušují, 
takže  mnohá  lužní  území,  před  úpravami  vod.  toků  pravidelně  nebo  alespoň  občas  zaplavovaná, 
jsou  dnes  už  zcela  mimo  inundanci.  Tyto  zbytky  starých  listnatých  porostů  podél  vod.  toků 
představují  v přirozeném  složení  vzácnou  přírodní  památku.  V těchto  les.  společenstvech  je 
rozhodujícím  činitelem  v souboru  stanovištních  podmínek  voda  a  to  v tocích  i  v půdě,  půdní 
vlastnosti a klimat. podmínky hrají většinou jen podřadnou roli. Nejdůležitějším ekolog. působením 
jsou  zde  především  pravidelné  nebo  občasné  záplavy,  které  přinášejí  nový  organický  materiál  a 
minerální  látky.  Toto  stálé  dodávání  nové  půdy  je  charakteristické  pro  většinu  lužních  lesů.  Je 
přirozené,  že  v těchto  typech  lesů  převládají  druhy,  které  snesou  více  či  méně  dlouhé  zaplavení 
vodou,  příp.  překrytí  bahnem.  Protože  jde  o  společenstva  jen  celkem  málo  závislá  na  podnebí, 
vyskytují se jak v nížinách, tak i podél vodních toků ve vyšších polohách. Při jisté schematizaci je 
možno lužní lesy rozdělit do 2 základ. stupňů: luhy měkké a tvrdé.  
 
Měkké luhy 
    Nejblíže  vod.  toku  se  prostírají  ve  formě  více  méně  souvislých  polokřovinných,  pololesních 
formací vrbové kluhy. Jsou častěji do roka zaplavované, přičemž je v nich pravidelně zmírňována 
rychlost  proudu  (ochranná  funkce),  takže  dochází  k ukládání  naplavovaných  vrstev.  1  –  Vodní, 
pobřežní a bažinná rostlinná společenstva;  
2  – spodní stupeň měkkých dřevin  (vrbové, vrbotopolové, topolové a olšové lesy); 3  – přechodný 
stupeň měkkých a tvrdých dřevin (vrbotopolvý lužní les, olšový, jilmový, jilmodubový lužní les); 4 
– spodní stupeň tvrdých porostů (jilmový lužní les, dubohabrové porosty); 5 – horní stupeň tvrdých 
porostů (jilmodubový luž. les, habrodubové lesy); A – vysoký, B – obvyklý, C – nízký stav vodní 
hladiny.  
     Podle  geograf.  polohy  jsou  tyto  luhy  tvořeny  různými  druhy  vrb,  z nichž  nejčastější  jsou  vrba 
bílá (S. alba), vrba ušatá (S. aurita), vrba křehká (S. fragilis) a jíva (S. caprea). Vrby snášejí dobře, 
bez patrné újmy na růstu dlouhodobé zaplavení půdy vodou, poškozené porosty se rychle obnovují, 
přičemž má velký význam především schopnost vegetat. rozmnožování z ulomených částí. Jinde se 
mohou v těchto křovitých porostech uplatňovat i dříny (Cornus), event. i tamaryšky (Tamarix). 
    Za tímto ochranným pásmem leží další pás měkkých luhů, tvořený převážně topoly. Záplavy zde 
nejsou  již  tak  časté,  voda  proudí  podstatně  pomaleji,  takže  se  vedle  písku  ukládají  i  drobnější 
částice  půdy,  na  nichž  se  těmto  dřevinám  nejlépe  daří.  Půda  obsahuje  většinou  velké  množství