Ekologie stanovišť FZP

31 

polohách  (v  Indonésii  až  kolem  1600  m)  s bohatými  srážkami  a  dále  klesající  průměrnou  roční 
teplotou druhově bohatý horský mlžný les.  
    Rozšíření trop. a subtrop. deštného lesa není ani zdaleka tak veliké, jak se mnohdy soudí. Udává 
se, že deštné pralesy zaujímají asi 1/4 rozlohy tropů. Lieth (1975) odhadl jejich plochu na 17.10 6 
km

2 (= 17 000 000 km2). 

Kdyby rozhodovalo jen teplo, byl by zřejmě rozšířen v celé oblasti mezi obratníky, kde je průměrná 
roční  teplota  nejméně  20  o  C.  K tomu  by  však  byla  zapotřebí  i  trvale  vysoká  vlhkost,  která  však 
většinou ve vnitřních částech trop. oblastí = tam, kde pohoří zadržují mořské větry, chybí. Rozšíření 
vždyzeleného  deštného  lesa  je  proto  ve  vnitřních  tropech  omezeno  většinou  jen  na  přímořské 
oblasti. Jen v Již. Americe v povodí Amazonky, kde spodní voda vyrovnává poněkud menší srážky, 
zasahuje tento typ lesa hluboko do vnitrozemí.  
    Hlavními  oblastmi  rozšíření  vždyzeleného  deštného  lesa  jsou  tedy  oblasti  indomalajská,  střed. 
Afrika  (Kamerun,  pánev  Konga,  horní  Guinea),  v Již.  Americe  povodí  Amazonky  a  jihobrazilské 
pobřeží  a  kromě  toho  pobřežní  pruhy  Austrálie,  N.  Zélandu,  Cejlonu,  Madagaskaru  a  pruhy 
v jihových. Africe. 
 

Vertikální členění     Podnebí  se  mění  nejen  se  zeměpisnou  délkou  a  šířkou,  ale  také  s nadmořskou  výškou.  Je  tedy 
celkem logické, že vzniká dosti shodná pásmovitost vegetace jak ve směru vodorovném při postupu 
rovinou od jihu k severu (jak jsme si již popsali v minulém semestru), tak i ve směru svislém, tedy 
v oblastech  horských  při  postupu  od  úpatí  k vrcholu.  V horách  je  však  tato  pásmovitost  daleko 
nápadnější,  neboť  klima  se  zde  mění  mnohem  rychleji.  Za  výstupu  trvajícího  několik  hodin  se 
můžeme dostat ze stále zeleného lesa přes opadavý listnatý les do neopadavého lesa jehličnatého a 
přes hranici lesa do pásma zakrslých stromů, dále horských luk, skal a věčného sněhu. Toto pořadí 
celkem dobře koresponduje s horizontální zonálností vegetace od vždyzelených deštných pralesů u 
rovníku  k tundře  a  ledovým  pustinám  u  polárního  kruhu.  Toto  popsané  schéma  je  ovšem  příliš 
ideální a rozhodně neplatí všeobecně. Tak např. v horách rovníkových oblastí nebudeme zcela jistě 
hledat  opadavý  listnatý  les  či  les  jehličnatý.  V horách  jižní  Evropy  tvoří  nejspodnější  stupeň 
neopadavé  teplomilné  duby,  následují  smíšené  lesy  dubohabrové  a  bučiny  s jedlí.  Smrk  v mnoha 
pohořích  již.  Evropy  zcela  chybí.  Naproti  tomu  ve  střed.  Evropě  tvoří  smrk  již  výrazné  pásmo 
smrčin,  chybí  zde  ovšem  zase  oblast  neopadavých  listnatých  lesů,  takže  v nízkých  polohách 
převládá smíšený bukový, příp. dubový les. V sever. Evropě odpadá v nejnižších polohách i pásmo 
bučin  a v horském  lese jsou zastoupeny jen smrčiny. Výše uvedené příklady  ovšem také ukazují, 
jak se se stoupající zeměpis. šířkou a klesající teplotou snižuje horní hranice výškových vegetačních 
stupňů. Je nejvyšší v pohořích na jihu a se stoupající zeměpisnou šířkou klesá, takže na vysokém 
severu jehličnaté pásmo a lesní hranice probíhají již v rovině.  
    Zhoršování  klimatických  podmínek  spojené  s výstupem  do  hor,  se  projevuje  i  zpožděným 
nástupem  jednotlivých  fenologických  období.  Vtipně  se  říká,  na  hory  jaro  vystupuje  (začátek 
olistění  je  dříve  vidět  v nížinách  než  v pohořích;  např.  začátek  rašení  smrku,  kterým  je  ve 
středoevropských podmínkách označováno plné jaro, se zpožďuje mezi 100  – 1000 m výškového 
rozdílu o 11 dní, tj. každých 100 m o více než 1 den) a podzim z hor sestupuje (příznaky podzimu, 
např. zbarvení listů a jejich opadávání začíná v horách dříve než v nížinách). Zhoršování klimatu se 
stoupající  nadm.  výškou  se  ovšem  projevuje  i  v řídnutí  zápoje,  menší  výškou  a  změnou  tvaru 
kmenů, což jsou i základní znaky vzniku hranice lesa. Je to vlastně čára, kde končí les. Mizí tu totiž 
2 základní znaky lesa - výška stromů a zápoj. Rozlišujeme ji jak na dalekém severu – polární lesní 
hranice, tak i ve vysokých horách – alpinská lesní hranice. Stejně tak jako v pásmovitosti platí i zde, 
že  lesní  hranice  v horách  je  mnohem  výraznější  než  na  severu:  v horách  leží  např.  hranice  lesa, 
hranice stromů a hranice zákrsků zpravidla jen několik set metrů nad sebou, na severu je od lesní 
hranice k hranici zákrsků často mnoho kilometrů. 
    Tím jsme se ovšem dostali ještě k dalším druhům les. hranice. Jmenujme si je:  
horní hranice lesa – spojnice nejvyšších bodů souvislého výskytu lesa; 
hranice stromová – spojnice stromů, které ještě dosahují výšky 5, resp. 8 m;