Otázky ke zkoušce

- řada významných prvků a procedur prvorepublikové demokracie neměla ústavní oporu (Hrad, Pětka), na druhou stranu výjimečná nebyla ani rozpornost ustanovení ústavy a politické praxe (faktické nenaplnění Ústavního soudu)

- ustanovení naplňující kodex obecných práv a svobod

- v tomto roku dále TGM znovu zvolen prezidentem, Těšínsko rozděleno mezi Československo a Polsko, Tusarova vláda podává demisi a je nahrazena úřednickou vládou Černého

- sociálně demokratická levice stávkuje, nezdar, potlačena

20. Stranický systém První republiky: typologie

Vládní koalice:

1. Všenárodní (1918-1919 a 1922-1926) tvořena RSČ, ČSDSD, ČSS, ČSND a ČSL., kabinet Kramáře, strany, které nespojoval ideový, nýbrž všenárodní charakter

2. Rudozelená (1919-1920) tvořena z RSČ, ČSDSD a ČSS, v čele Tusar

3. Panská (občanská)(1926-1929) RSČ, ČSŽOSS, BdL, Dch-sV, později ČSND a SSL., téč Československo-německá

4. Široká (1929-1938) Milan Hodža

• stát politických stran - měly ve společnosti privilegované postavení a zasahovaly i do nepolitických sfér života

• Politické strany po rozpadu monarchie byly - na rozdíl od státních úřadů a institucí - takřka ihned plně zformovány a určitou dobu suplovaly i některé funkce státu a staly se jedinými nositelkami politické vůle

• vytvářely řadu přidružených, zájmových, odborových i ekonomických organizací, slibovaly různé výhody, kariéru, kulturní vyžití…zpolitizování života

• Společnost byla politicky rozštěpena na stranické segmenty

• fragmentace-tříštění na desítky stran a straniček, která byla dána pestrou národnostní a sociální strukturou společnosti

• Důsledkem proporcionálního volebního systému byl sklon ke koaličnímu typu vlád, nadřazenost stranických zájmů nad obecnými, minimalizace odpovědnosti stran, vyhýbání se voličským ztrátám nastolováním „úřednických vlád“apod.

• Absence loajální (státotvorné) opozice uvnitř stranického spektra (až na náznak loajální opozice socialist. stran během vlády panské jednoty 1926-1929)

• potenciál asystémových-mimoparlamentních subjektů, které představovaly opozici ideovou (KSČ, fašisté) a opozici národnostní (německé, slovenské, polské strany) -nebyly nuceny formulovat reálné programy a alternativní směry vývoje polického systému.

• Strany nejdůležitějším faktorem volebního procesu, přestože nebyly definovány žádným zákonem.

• Strany se staly hlavním tvůrcem práva, přestože samy postrádaly právní subjektivitu.

• Kritici prvorepublikového stranického systému (E. Broklová) poukazují také na výjimečné pozice stranických vůdců, tuhý stranický centralismus, systém vázaných kandidátek, poslanec byl vázán rozhodnutím poslaneckého klubu v parlamentě, zideologizované vidění odchodu ze strany, koncept tzv. Pětky (pětice nejvýznamnějších politiků vládnoucí koalice), později i Osmičky, dále skupina Hradu okolo prezidenta Masaryka (volné sdružení politiků), vedl k posunu těžiště stranické politiky mimo parlamentní těleso.