Pedagogika - stará 2 orámečkované

Autodiagnostika učitele a její zdroje

Sebereflexe = zrcadlo, které nám může říci, jací jsme, kam směřujeme, kam bychom směřovat měli.

• obecné zamyšlení jedince nad sebou samým, nad svou osobností,

• ohlédnutí se zpět za svými činy, myšlenkami, postoji a city.

• smyslem je získat a zhodnotit zpětnovazebné informace o své činnosti v pedagogických situacích

• má vést ke zdokonalování dovedností učitele

• sebereflexe - uvědomování si svého (učitelského) jednání v pedagogických situacích

Učitel cítí potřebu zamýšlet se nad svou prací, jestli-že:

• se setká s nějakou nepříjemnou situací

• hodnotí výsledky své činnosti za určité období

• zkoušel nový pedagogický postup a hodnotí jeho výsledky

• srovnává svou pedagogickou činnost s jinými kolegy

• se setkává s novými pedagogicko-psychologickými poznatky

• je vyzván k sebehodnocení (např. hodnocení hospitace)

Metody sebereflexe:

• sebereflektující otázky

• pozorování vlastní činnosti pomocí videozáznamu

• videozáznam jiného učitele

• vzájemná hospitace učitelů

• rozhovor se žáky

• dotazníky k hodnocení učitelů

• deník – učitel si zapisuje svoje zkušenosti, poznatky z výuky.

Fáze sebereflexe:

• opětovné vybavení

• popis a rozbor klíčových prvků

• hodnocení či přehodnocení

• způsoby vysvětlení

• přijetí rozhodnutí

• stanovení další strategie.

Profesionální sebereflexe učitele je nutnou podmínkou jeho odborného růstu, jeho pedagogické kompetence a odborní a lidské zodpovědnosti.

32. Diferenciace a individualizace ve vyučování a vzdělávání. Práce s talentovanými a zaostávajícími žáky. Možnost diferencované výuky v současné škole. Podmínky individuálního přístupu k žákům.

Každé dítě je jiné: má specifické předpoklady, ambice, zájmy a sklony, ale i představy o vlastním životě a vnější možnosti. To by mělo nutit učitele uvažovat, co je vlastně pro které dítě důležité. Dosavadní škola fungovala na principu jednotnosti, který byl výhodný pro průměrného žáka. Po roce1990 se začalo uvažovat o diferencované škole, která byla nakonec realizována novelou školského zákona.

Diferenciace ve vyučování a vzdělávání:

• rozdělení žáků do homogenních skupin (tříd, škol) podle jejich předpokladů, schopností, výkonů, příp. podle zájmů a zaměření

• osobnostní hledisko (kvantitativní a kvalitativní dif.) a organizační hledisko (vnější a vnitřní dif.)

Kvantitativní diferenciace – se provádí selekcí dětí na základě míry jejich výkonu v testech (např.IQ),nebo známkou.

Kvalitativní diferenciace – je dána jejich zájmy, sklony, osobním zaměřením.

Vnější – forma výuky, kdy nadanější žáci jsou oddělováni od ostatních (především na 2. stupni ZŠ).

• třídy s rozšířenou výukou jazyků, matematiky, hudební výchovy, tělesné výchovy,

• rozdělování žáků na třídy A, B. Žáci jednoho ročníku jsou rozděleni do tříd podle prospěchu. Ve třídě nadanějších žáků mohou být zadávány náročnější úkoly, případně učivo rozšiřováno. Ve třídě méně nadaných – zvládnutí učiva základního.

• rozdělení jen na určité předměty, ostatní předměty v heterogenních kmenových třídách

• za účelem zvláštní péče, jen v určitých hodinách (např. oslabení žáci)

• na základě volitelného předmětu