Pedagogika - stará 3
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Carl Ransome Rogers (1902-1987)
humanistická psychologie, koncepce nondirektivní terapie a edukace
učitel nezaujímá řídící pozici, žák si na základě vlastní iniciativy a odpovědnosti řídí učení, což předpokládá atmosféru vzájemní důvěry a pochopení
„signifikantní učení“ (proti kognitivnímu): týká se celé osobnosti, iniciativa na straně subjektu, evaluaci určuje sám učící se
Viktor Emil Frankl (1905-1997)
výchova životního smyslu
člověk postrádající v životě smysl trpí „existenciálním vakuem“
*Sociologická pedagogika
chápe člověka jako bytost sociální, kt. formují především soc. podmínky
výchovou rozumí plánovité zespolečenšťování
centrem je výchova mravní
Emile Durkheim (1858-1917) – fr. pozitivista
Paul Barth (1858-1922) – něm. profesor pedagogiky a filosofie
Paul Natorp (1854-1924) – něm. novokantovec
Florian Znaniecky (1882-1954) – amer. sociolog pol. původu
*Pedagogika neotomistická
neotomismus obnovuje křesť. scholastický systém T. Akvinského
Jacques Maritain (1882-1973)
formuloval zákl. principy ve svém díle Výchova na rozcestí (1947)
podle Maritaina je vývoj uplynulých desetiletí poznamenán degenerativní cestou od humanity přes nacionalitu k bestialitě. Způsobilo to zahledění člověka do sebe sama
cílem výchovy je, aby se jedinec navrátil zpět k věčnému božskému určení, k němuž byl stvořen, křesťanský humanismus
*Pedagogika sovětská (marxistická)
od 20. let se rozvíjela jako teorie unitárního vých.vzdělávacího systému založeného na marxisticko-leninských východiscích
výrazně akcentovala sociální vých. cíle a výchovu chápala zejména jako formování sovětského občana
koncipovala jednotnou státní školu s důrazem na vzdělání přírodovědné a polytechnické
po 2. světové válce ovlivnila ped. myšlení i v jiných socialistických zemích
Pavel Petrovič Blonskij (1884-1941)
zdůrazňuje úlohu výrobní práce ve spojení s vyučováním
Vasilij Alexandr Suchomlinskij (1918-1970)
humanizace vých. vzděl. procesu, osobnost učitele
Anton Semjonovič Makarenko (1888-1939)
klasik sovětské pedagogiky
zprvu působil jako učitel základní školy a školní inspektor
v letech 1920-1935 byl pověřen organizováním pracovních kolonií pro bezprizorné děti a mládež na Ukrajině (Kolonie Gorkého a Komuna F.E.Dzeržinského v Charkově)
od r.1936 odchází do Moskvy a věnuje se výhradně přednáškové a literární činnosti (Pedagogická poéma, Vlajky ve věžích, Kniha pro rodiče,…)
Postavil se proti pedologii (=osud dítěte je určován dědičností) – nezajímaly ho dědičné příznaky dětí a jejich často i zločinná minulost.
Cíl výchovy pojímal komplexně jako „program lidské osobnosti“, kterého dosáhneme pomocí těchto ped. principů: pedagogický optimismus (víra v žákovy schopnosti), pedagogický humanismus (úcta k žákovi), perspektivnost.
Vých. prostředky: práce, kolektiv, režim
Náročná láska – obskakování dětí vede k egoismu, lenosti a zhýčkanosti
Hra – je vhodnou průpravou k práci, dospělí si mají všímat dětských her