Psychologie - rozšířenější varianta

Sebepojetí má řadu dimenzí :

-zobrazení Já (Já jsem především …)

-člověk si o sobě činí právě jeden obraz(v něčem skutečnosti přiměřený,v něčem vzdálený)

-hodnocení Já (mám být …)

-ke svému obrazu má člověk i vztah hodnotící, ten bývá závislý na přijatých nárocích na sebe.

-směrování (chtěl bych být …)

- na rozdíl od hodnocení je zde i činné směrování, někdy i v podobě sebeuskutečnění ve zvoleném směru

-vyjádření moci (mohu učinit …)

- možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou

-vyjádření role (mám dělat …)

- společenská role také ovlivňuje chování a prožívání člověka.

Vývoj sebepojetí :

-začíná třetím rokem života (kdy je již připraven základ sebepojetí vztahovým odlišením „já-ty“ a „osoby-předmět“)

-stručně (Ericsonovo pojetí vývojových stádií):

• batolecí: „Jsem to, co mohu svobodně dělat…“

• předškolní: „Jsem to, co učiním…“

• školní: „Jsem to, co dovedu…“

• dospívání: „Jsem to, čemu věřím…“

• mladá dospělost: „Jsem to, co miluji…“

• střední věk: „Jsem to, co poskytuji…“

• zralost: „Jsem to, co po mně zůstane…“

- vývoj sebepojetí značně ovlivňuje rodinné prostředí , společenské stereotypy a nové zkušenosti.

Sebepojetí (tj. vnitřní obraz sebe, jakému se každý usiluje podobat) i sebehodnocení (tedy výsledek posouzení, do jaké míry se to daří) jsou nejen všudypřítomnými činiteli usměrňujícími duševní činnost a chování člověka, ale i výrazem kvalit vlastních aspektů a dosažené zralosti a vyspělosti osobnosti. Avšak i u naprosto zralých a vyrovnaných lidí lze vždy nalézt určitý stupeň nejednotnosti sebepojetí a kolísavost sebehodnocení. Sebehodnocení se pohybuje od nepřiměřeného sebevědomí až k pocitům méněcennosti. Vlastní sebereflexe je prostředkem, jak sebeuvědomování, tak i východiskem sebeformování, opírajícího se o sebepojetí a směřujícího až k sebeaktualizaci. Sebeobraz představa o sobě samém, skutečný či popisný obraz, který má člověk o sobě.

5. Poznávací procesy. Senzorické procesy, vnímání. Imaginace (představy, fantazie). Pozornost (vymezení, typy, vlastnosti, poruchy).

Kognitivní procesy jsou: myšlení, řeč, vnímání, paměť, představy , fantazie…

Poznávání umožňuje člověku zachycovat, registr., zprac. a hodnotit informace o vnějším světě a o sobě samém.

V poznávání rozlišujeme dva stupně :

přímé, bezprostřední smyslové - jehož výsledkem je názorný obraz skutečnosti

zprostředkované rozumové ponávání - skutečnost pozn. na základě zobecňování a odvozování vztahů mezi jevy (myšlení)

Vnímání je psychický proces, kdy určitý podnět působí na naše smyslové orgány (zrakové, sluchové, čichové, chuťové, hmatové atd).Vnímání závisí nejen na podnětech z okolního světa, ale také na tom, jakým způsobem odraz těchto podnětů zpracujeme. Ovlivňují ho zkušenosti, paměť, myšlení, city, psychické stavy a vlastnosti. Pomocí vnímání a ostatních procesů tedy poznáváme svět. Je to jakási kooperace. Proces vnímání tedy vypadá asi takto: čití → počitek → vjem