SZZ Psychologie

21 

dochází k vývojovému posunu aspektů sebepojetí směrem k individualizaci, integraci a relativní 
ustálenosti, což ve svém důsledku zbavuje závislost na nepružnosti "kolektivních", "neuspořádaných" 
a "strnulých či labilních" hledisek sebeřízení. 
 
Sebehodnocení 
má v historii psychologie dlouhou tradici. Všichni se shodují v názoru,že pozitivní sebehodnocení je 
významným činitelem imaginativně - emotivní adaptovanosti. 
Faktory sebehodnocení 
1)hodnocení jinými – sebehodnocení bývá z počátku jen pasivním odrazem vágních názorů a postojů 
autorit, později i hodnocení vrstevníků a referenčních skupin. Zprvu poutají pozornost sebehodnocení 
spíše jen vnější stránky, časem dochází k přesunu pozornosti na hlubší složky osobnosti (aspekty 
egoidentity). 
 
2)Srovnávání s vlastními požadavky na sebe. Sebeoceňování vyplývá nejen ze společensky 
proklamovaným či sympatickým vzorem, ale také s osobitou „ideální bytostí“. Při krystalizaci 
autonomních vnitřních norem postupně slábne působení vnějších odměn či sankcí a vzrůstá vliv 
osobních nároků na sebe. 
 
Úroveň sebevědomí: 
Sebehodnocení dospívajících je nepřiléhavé a nevyrovnané, jsou k sobě zvýšeně kritičtí. U jiných zase 
převládá až nepřiléhavá sebedůvěra. 
 
a)nízké sebevědomí – koreluje nejen s konformitou, podezíravostí a sníženou schopností využívat 
obranných mechanismů až neuroticizmem, ale vyvolává také strach spojený s očekávaným selháním a 
trémou, takže pak zpravidla možné výkony opravdu snižuje 
b)nadměrné sebevědomí – naznačuje nedostatky v adekvátním sebepoznání, podporuje menší 
sebekritičnost. 
c) přiměřeně pozitivní sebevědomí – je znakem zdravě formované a vyspělé osobnosti – znající své 
schopnosti a možnosti, mající reálné ambice, vytyčující si přiměřené cíle a zodpovědně plnící přijaté 
úkoly. 
 
Sebedůvěra je i jedním z podstatných faktorů zvládání stresu. 
 
SEBEVĚDOMÍ A CHOVÁNÍ 
Sebevědomí je činitelem určujícím i obvyklý charakter dynamiky subjekt-objektové interakce, ve 
které se vnitřní sebehodnocení promítá do prožívání, chování a jednání ale i do zpětných reakcí 
sociálního prostředí. Frustrace „pozitivního sebehodnocení“ či nespokojenost se sebou samým 
vyvolává u některých lidí až ego – defenzivní mechanizmy sloužící ke snižování vlastní hodnoty a 
nepřiléhavé obraně integrity vlastní osobnosti, kdežto u lidí s patřičnou sebeúctou jsou překážky 
podnětem k aktivaci i další práci na sobě. Nesoulad ideálního a reálného Já je pro ně přirozenou 
podmínkou životní spokojenosti. 
Subjektivní sebeocenění má ve svém důsledku stenizující nebo naopak ochromující účinek a ukazuje 
se být často významnějším činitelem výkonnosti než samotné schopnosti jedince. 
Optimálním východiskem k dalšímu sebezdokonalování je pouze „realisticky“ adekvátní 
sebehodnocení.