Zvládání zátěže při přechodu z prvního na druhý stupeň ZŠ (Sikora, 2018)

4. Jakou máte zkušenost s adaptivními kurzy na začátku 6. tříd? 

My jsme kdysi adaptační kurzy nedělali, děláme je čtvrtým rokem. Mně se adaptační kurzy 
líbí hodně, protože i učitel pozná tu třídu z jiného hlediska, než je to v té škole. My máme 
adaptační  kurz  na  blízké  vesničce,  protože  ZŠ  na  této  vesničce  je  vlastně  odloučené 
pracoviště naší školy, takže my vždycky vycházíme první týden v září, jdeme pěšky přes 
okolní kopce, dojdeme na tu vedlejší vesničku, kde přespíme a vlastně ráno se odchází, takže 
to máme i s noclehem. Na tom adaptačním kurzu si ten třídní učitel volí ten program sám, 
ale pokud by chtěl, tak je možnost vlastně, že můžeme přizvat i lektora, nebo nějakého právě 
toho animátora, ale děti si to musí platit sami. Ale většinou je to tak, že třídní učitel si prostě 
navolí i takové hry, které stmelují ten kolektiv, že to je prostě na komunikaci, na to, aby se 
oni otevřeli a tak. 

5. S kým spolupracujete v procesu adaptace žáků na 6. třídu a jak? 

Spolupracuji  s veškerými  učiteli.  Protože  6.  ročník  je  tak,  že  tam  se  učí  vlastně  různé 
předměty, různí učitelé. Oni na to nejsou zvyklí. Takže my potom i ve sborovně, protože 
máme sborovnu, nemáme kabinety, takže my když je nějaký problém, hned to řešíme v té 
sborovně. Je to to, že i já se ptám, jak mu to jde v češtině, já se ptám třeba na zeměpis, jestliže 
on má problémy, že nenosí pomůcky, je mi to vždycky jako třídnímu učiteli sděleno. Takže 
komunikujeme  neustále  s jinými  učiteli,  komunikujeme  i  s vedením,  s výchovným 
poradcem i s preventistou, takže já myslím, že ta komunikace je na hodně dobré úrovni. 
Školního  psychologa  nemáme.  Pokud  bychom  teda  chtěli,  tak  řeší  se  to  přes výchovnou 
poradkyni,  která  vlastně  oslovuje  psychologa,  který  by  přijel  do  naší  školy;  ale  školního 
psychologa nemáme. 
Vždycky se od učitelek z 1. stupně předávají zkušenosti s žáky dané třídy. Já třeba i celé září 
chodím za paními učitelkami z 1. stupně, které je učily ty předměty a ptám se jací byli, jací 
jsou, prostě v čem mají problémy. Když si zjišťuju, že něco mu nejde, tak já se jdu zeptat, 
jestli mu to i nešlo i na tom 1. stupni, jestli to je třeba nepochopením učiva nebo je opravdu 
ten žák slabší, a tak dále. 
Ve třídě sice nemám žáky s podpůrným opatřením, ale byli šetřeni. Šetření bylo ukončeno, 
takže nyní to nejsou žáci s podpůrnými opatřeními, ale i tak vlastně vím o těch žácích a vím 
prostě, jak se s nima pracovalo v minulosti, takže toho využívám i třeba nyní. 
Potřebnou dokumentaci žáků vždycky předává třídní učitelka a popřípadě má to i vedení 
školy, takže, jestliže jsou vlastně nějaké další problémy nebo něco, můžeme nahlédnout do 
té dokumentace, zajít za vedením, a ti jsou ochotni toto vždycky předložit.