Prameny práva
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Původní a odvozené právní akty
Původní – vydávají je zastupitelské orgány, jsou to: ústava, LZPS, ústavní zákony, zákony, zákonná opatření, obecně závazné vyhlášky zastupitelstev územních samosprávných celků
Odvozené – vydávají výkonné orgány a orgány státní správy, jsou to: vládní nařízení, právní předpisy ministerstev, jiných správních orgánů a orgánů územní samosprávy, nařízení okresních úřadů
Generální zmocnění – k vydávání OPA je vláda zmocněna článkem v ústavě
Zmocnění zákonnou delegací - dané zákonem, že se můžou OPA vydávat
Právní síla
Právní síla právních aktů má podobu pyramidy:
Ústava a Ústavní zákony mají nejvyšší právní sílu
Ostatní zákony, zákonná opatření a nařízení vlády má vyšší právní sílu
-
Ostatní právní akty mají nižší právní sílu.
Právní obyčeje a zvyklosti
Obyčeje bývají označovány jako „právo nepsané“ na rozdíl od normativních aktů jakožto „práva psaného“
Právní obyčeje jsou nejstarším, tradičním pramenem práva, v současnosti však mají jen omezený význam, ovšem i v nejmodernějších státech má stále spousta právních institutů obyčejovou povahu – př. Podpis – jeden z nejčastěji užívaných nástrojů, avšak není žádnou PN definován
Pravidla obyčejového práva vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem (resp. společenstvím států), netvoří se cílevědomě (imperativně nebo konsensuálně)
Vyžaduje se určitost obyčeje, tj. možnost víceméně konkrétně stanovit jeho obsah (obyčej je „nepsané právo“ a proto se může dostat do konfliktu s požadavkem formální určitosti právní normy)
Je zapotřebí, aby státní orgány aplikovaly obyčejová pravidla a aby se uplatňovalo státní donucení při jejich porušení
přestože se jedná o právo nepsané, během doby vznikala různá sepsání a sbírky právních obyčejů – ať už soukromá či oficiální
Právní obyčej se vyznačuje dvěma typickými rysy, kterými jsou:
usus longaevus – tj. zaužívání, kvatifikované či dlouhodobé užívání
opinio iuris – tj. povědomost o právním charakteru obyčeje, uznání právního obyčeje státem a následné vynucování státní mocí -> součást platného práva
faktické – dnes výjimečně (jen mezinárodní právo veřejné – výsadní postavení -> neexistuje unikátní autorita, která je legitimovala), vzniká per se – sám od sebe (přímo bez formálního potvrzení), přetrvávání v zemích s tradiční či kombinovanou kulturou (rovníková Afr.)
desuetudo (= negativní právní obyčej) – zastarání, neužívání, ztráta formální platnosti (není pramen)
obsolece – vyčerpání příslušného právního pravidla (jednorázová aplikace – př. Znárodňovací dekret) -> už nikoho nezavazuje , neúčinná PN, ale stále formálně platná, protože nebyla předepsaným způsobem zrušena