TP - Pražská scripta

přirozené právo předchází pozitivnímu právu (je prepozitivní)

podle některých koncepcí je nadřazeno pozitivnímu právu, je suprapozitivní (nepopírá existenci platného práva, ale chápe 

ho jako inferiorní, platné právo má být v souladu s přirozeným právem, stát má být přirozeným právem vázán)

vývojové stupně přirozenoprávní teorie:

•

Teologický základ přirozeného práva (ius divinum, lex aeterna) – právo je výrazem boží vůle

nejstarší koncepce přirozeného práva

Bůh je zdrojem věčného, v podstatě , nadpřirozeného'  práva, právo je výrazem boží vůle 

boží právo je lidmi nepostižitelné, chování lidí bude podrobeno božímu soudu

teorie poddanské smlouvy – mezi Bohem a lidmi; lidé jsou si rovni pouze před Bohem, v reálném světě – 
přirozená nerovnost; každý člověk plní boží poslání

kořeny už v antickém Řecku

Platon – v díle Ústava zdůrazňuje přirozenost rozdělení lidí na stavy

Aristoteles – člověk = od přírody bytost politická (zoon physei politikon) – to vede k vytváření rodin a obcí
(polis)

•

i Aristoteles uznává přirozenou nerovnost – ale nerovnost musí být „přiměřená“ →

•

ideál – polis se silnou střední vrstvou

Cicero – „všechny národy a v každé době ovládá jediný, věčný a neměnný zákon“

9

•

naplněním přirozeného práva má být ius civile i ius gentium

Ulpianus – „přirozené právo je společné všem živým tvorům a lidem“

z myšlenek Platona a Aristotela vychází středověká křesťanská teologie – zdroj přirozeného práva v Bohu

Sv. Augustin – dílo De civitate dei (Boží stát)

•

věčné boží právo určuje hranice pro světské právo, ale světské právo dovoluje víc než Boží právo
– co Boží právo nezakazuje a světské právo nezakázalo je dovoleno