TP - Pražská scripta

často bývá konfrontováno s názorem jedince i s veřejným míněním (např.otázka trestu smrti)

Vztah práva a právního vědomí

v případě, kdy právní vědomí značné části společnosti negativně hodnotí určitou právní normu, dochází k odmítnutí 
(úplnému nebo částečnému) společenské akceptace právní normy → právní norma platí a zpravidla je i dodržována, ale je 

8

dodržována v rozporu s právním vědomím (a tedy i v rozporu se svědomím) toho, kdo ji dodržuje

o

v extrémním případě může takovýto rozpor vést k tzv.občanské neposlušnosti

rozdíl mezi právem a právním vědomím: právo je ve společnosti jen jedno, systémů právních vědomí může být víc (existuje 
právní vědomí skupinové i právní vědomí jednotlivců) 

4. Právo pozitivní a právo přirozené

•

4 stěžejní metodologické přístupy k právu (4 základní myšlenkové směry):

o

teorie přirozeného práva

o

právní pozitivismus

o

sociologicko právní koncepce

o

psychologický přístup k právu

Přirozenoprávní přístup (iusnaturalismus)

Přirozené právo – souhrn principů a pravidel (tzv.nezadatelných subjektivních práv) , o kterých nelze tvrdit, že mají svůj 
původ v cílené lidské činnosti, ale jejich zdroj lze hledat jinde 

•

přirozené právo v objektivním smyslu – souhrn určitých právních principů nebo obecných právních norem se silným 
hodnotovým významem (normativní rovina)

•

přirozené právo v subjektivním smyslu – požadavky možného (legitimně očekávaného) chování zdůvodňované na 
základě určitých axiologických východisek (subjektivní práva, nezadatená lidská práva) 

vzniká a existuje nezávisle na státu, je nepsané, věčné, univerzální a neměnné (nehistorické)

důležitá je legitimita (klíčový pojem) – ospravedlnitelnost práva

vychází z právního dualismu – představa, že existuje právo vytvořené státem a právo přirozené, existující nezávisle na státu, 
nezávislé a neměnné, nadřazené pozitivnímu