TP - Pražská scripta

pro normotvůrce → východiska celého normativního systému (jsou to tzv. obecné regulativní ideje), mají 
tedy interpretační a aplikační význam → těmito principy argumentují soudy i jiné orgány při řešení 

komplikovaných pr. případů (hlavně ÚS, posuzuje se konzistentnost pr. úpravy s pr. principy), existují i 
principy mezinárodního a evropského práva (vyloženy judikaturou mezinár. soudů, Mezinárodním 

soudním dvorem, Evropským soudem pro lidská práva, Evropským soudním dvorem a Soudem prvního 
stupně)

mohou mít kontradiktorní charakter → vzájemně se nevylučují, a tak mohou působit i proti sobě (X 
norma nemůže současně něco přikazovat i zakazovat), vyvažují se a poměřují mezi sebou → tzv. metoda 

vyvažování (relativní preference jednoho principu před druhým pro daný případ), popř. metoda 
specifikace (omezení platnosti principu pro určité případy, často totiž principy srovnávají různé hodnoty, 

což pro tyto případy není vhodné)

rozlišujeme tradiční principy (př. není soudce bez žalobce, smlouvy je nutno dodržovat) a principy 

moderního práva (př. neznalost zákona neomlouvá, zásada legální licence), další členění je na univerzální 
principy a principy platné jen v určitých právních odvětvích (v trestním právu zásada presumpce neviny, 

není trestu/viny bez zákona), poté na hmotněprávní (zásada legální licence) a procesněprávní principy 
(nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci)

nakolik se však mají vyskytovat v normativním systému tyto části? → chybné je nadměrné užívání definic, odkazů (matoucí), 
principů (jádro je ve vlastních pramenech, NE v principech), nedobré jsou hodnotící věty (nemají regulativní charakter), 

axiologický charakter má zůstat v pozadí → nepovažujeme je za právo, pokud nejsou spojeny s určitými zákazy či příkazy