4.-5._Prvni_republika_O_handout

29. října 1918 vydali Němečtí poslanci ve Vídni prohlášení, které odmítalo připojení jimi obývaných oblastí k Československu. Obdobné prohlášení vydala Německá národní rada v Ústí nad Labem. Následoval pokus o odtržení těchto oblastí. Němci nemohli vytvořit jednotný celek a tak došlo ke vzniku čtyř oblastí. Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau, Deutschsüdmähren. V prosinci 1918 byly oblasti postupně obsazeny čsl. armádou.

• Situace na Slovensku

Reprezentativním orgánem Slovenska se stala Slovenská národní rada, která však vznikla až 12. 10. 1918. Definitivně byla ustavena 30. 10. 1918 na schůzi v Martině, kde byla přijata Martinská deklarace, která vyjadřovala rozchod Slováků s Uhrami a jejich spojení s Čechy v jednom státě. 256 míst v Národním shromáždění jich 40 připadlo slovenským poslancům. Novelizací ústavy bylo NS rozšířeno na 270 členů, 14 „nových“ křesel bylo vyhrazeno Slovákům5. K upevnění mocenských pozic pražské vlády bylo zákonem č, 64/1918 Sb. z. a n. vytvořeno „ministerstvo pro správu Slovenska“, do jehož čela byl postaven Vavro Šrobár. Svými nařízeními, která musel podepsat pouze ministr, navíc svou činností prakticky suplovat agendu všech ostatních ministerstev. Byly také rozpuštěny místní a obecní výbory a jejich působnost přešla na komise jmenované vládou. Proti centralizačním snahám se postavila Slovenská ľudová strana s Andrejem Hlinkou. Hlavním programovým bodem byla autonomie pro Slovensko6. Oblast východního Slovenska nakrátko (16. 6. – 7. 7. 1919) ovládla maďarská vojska, která zde vyhlásila Slovenskou republiku rad. Ústavní listina z roku 1920 prohlásila československé území za jednotný a nedílný celek, jednotné pro celou zemi bylo také občanství. Územní organizace měla být upravena v zákoně o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé (126/1920 Sb. z a n.), dle kterého na území Slovenska vzniklo 6 žup7.

Téhož roku byl také přijat jazykový zákon (122/1920 Sb. z. a n.), který navazoval na § 129 ústavní listiny. Úředním jazykem byl jazyk československý, čímž se zavádělo paritní užívání obou jazyků,

• Úprava státních hranic → poválečné uspořádání Československa

Řadu měsíců nebyl mezinárodně vymezen rozsah čsl. území, tedy nebyly stanoveny hranice. Složitá etnická situace bránila vymezení hranice dle národnostního složení. Čtyči pohraniční Německé provincie byly obsazeny čsl. vojskem a začleněny do republiky. V oblasti Těšínska došlo k sedmidenní válce s Polskem, kterou ukončil nátlak západních mocností, a výsledkem byla nová demarkační čára. Definitivně byly hranice vymezeny až na Versailleské konferenci - požadavky Beneše a Kramáře se opíraly o historicko-právní, ale i národností argumenty. Nárokovány byly historické oblasti zemí Koruny české, Slovensko (s hranicí posunutou výrazně na jih) celé Těšínsko, Vitorazsko a Valticko (hranice s Rakouskem), Hlučínsko, Kladsko a Hlubčicko (hranice s Německem). Bylo též žádáno připojení Podkarpatské Rusi. Připojeny byly nakonec oblasti Těšínska (částečně), Vitorazska, Valticka, Hlučínska a Podkarpatské Rusi.