Politologie_vypracované_otázky

parlamentu, zastupitelstva, rady města apod.) tak, aby z rozhodování měla daná zájmová skupina přímo prospěch (nejen materiální, ale i ţe politik rozhodl v souladu s ideovými cíli skupiny), nebo aby ji rozhodování nepoškodilo. V legálnosti spočívá odlišení lobbyingu od korupce, tj. přijímání úplatků, darů a osobních výhod pro daného politika. To ale znamená, ţe praktické vymezení lobbyingu závisí od právního

zakotvení toho, co je vnímáno jako korupce, osobní zvýhodňování, konflikt zájmů u nějaké osoby apod. Lobbying by tak mohl vyuţívat všechny cesty, které nejsou v nesouladu se zákonem, ať uţ jsou povaţovány jako etické či neetické (neboť zákon se nikdy nekryje s tím, co je neetické). Etické zakotvenílobbyingu je jeho druhou regulací, která se nedá právně zakotvit, která však např. v USA je velmi významná.

Z literatury se dá určit několik základních způsobů, jak provádět lobbying:

• osobním kontaktem – setkání, telefonáty, osobní dopisy, e-maily – zde hrají velkou roli konexe a osobní známosti v tom smyslu, komu vlivnému budu moci své stanovisko prezentovat, u koho vlivného se vejdu se svojí argumentací do jeho osobního programu. Tedy ne ve smyslu “kdyţ ty mně, tak já i někdy tobě” nebo “jsme osobní přátelé, tak to rozhodni takhle”. Jde o přímé oslovení toho, kdo rozhoduje, se svojí argumentací a svými důvody ve všech uzlových bodech, kterými rozhodování musí projít

• tzv. grassrootslobbying – zapojení široké základny sympatizantů a členů skupiny do ovlivnění rozhodnutí politika, tj. není zde tolik moment racionální argumentace stanoviska, jako spíše prezentace, ţe za danou skupinou stojí široká voličská základna. Zde pak jde o demonstrace, dopisy, telefonáty neznámých lidí vyjadřujících podporu apod.

• informativní kampaně směrem k vnější veřejnosti – vyuţívání médií k získávání další podpory,

k upozornění politiků na daný problém (tzv. agenda setting), demonstrací a prezentačních akcí, tiskových konferencí atd.

• monitoringem rozhodovacích procesů a dokonalou znalostí celé rozhodovací procedury, kde mohou zájmové skupiny působit

• pro svá stanoviska získává skupina nezávislá dobrozdání, z vědeckých kruhů, od expertů na danou oblast apod.

• hledání koalic a spojenectví se všemi skupinami, které mají stejný názor, a které mohou podpořit argumentaci dané zájmové skupiny.

Z českých jmen jsou aktuálně nejznámější nejspíš lobbisté Rittig a Janoušek. Objevují se téţ snahy o regulaci lobbismu – v ČR sice prozatím nejsou, ale například EU i USA mají snahy o regulaci. Souvisejícím pojmem jsou téţ „otáčivé dveře“, coţ znamená, ţe politik je objektem lobbismu, ale poté, co odejde

z politické scény, stává se sám lobbistou. Lobby je ústní či písemná komunikace s politiky s účelem regulace přijetí NPA.